Podle Hodnotících zpráv Mezivládního panelu pro změnu klimatu IPCC (Intergovernmental Panel on Climate Change) je globální oteplování způsobeno z 95 % lidskou činností. Opatření ke zmírnění dopadů změny klimatu tak spočívají nejen v přizpůsobování se negativním dopadům změny klimatu, tj. v adaptaci, ale také ve snižování emisí skleníkových plynů, tj. v mitigaci.

Podpis Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu UNFCCC (UN Framework for Cooperation in the Climate Change) v roce 1992 byl prvním krokem k mezinárodní spolupráci v oblasti boje se změnou klimatu. Signatáři této úmluvy včetně Česka se zavázali ke stabilizaci koncentrace emisí skleníkových plynů v atmosféře na úroveň, která by nebyla pro další vývoj planety nebezpečná, a vyspělé ekonomiky pak také k finanční a technické pomoci ostatním zemím.

Úmluva je založena na čtyřech hlavních principech: na principu mezigenerační spravedlnosti, který říká, že je nutné klimatických systém chránit i pro příští generace; na principu společné, ale diferenciované odpovědnosti, který říká, že ekonomicky vyspělé země nesou hlavní odpovědnost za tvorbu emisí skleníkových plynů a mají povinnost pomoci rozvojovým zemím s potíráním změny klimatu; na principu ochrany nejzranitelnějších zemí vůči dopadům změny klimatu, a konečně na principu tzv. předběžné opatrnosti, tj. nutnosti neodkládat řešení problému, i když některé důsledky změny klimatu nelze přesně vyčíslit.

Kjótský protokol k Rámcové úmluvě OSN o změně klimatu byl přijat v roce 1997. Zavázal signatáře 37 rozvinutých ekonomik a EU k redukci skleníkových plynů alespoň o 5,2 % průměrně k úrovni roku 1990 mezi lety 2008 a 2012. V roce 2012 byl schválen dodatek, kterým bylo potvrzeno pokračování Protokolu až do roku 2020. EU a její členské státy se zavázaly snížit do roku 2020 úroveň skleníkových plynů o 20 % v porovnání s rokem 1990.

Dohoda z Cancúnu z roku 2010 uznala význam zásadního snížení globální úrovně skleníkových plynů tak, aby nedošlo k překročení úrovně zvýšení průměrné globální teploty o 2 °C oproti teplotám před průmyslovou revolucí, a naopak došlo ke stabilizaci průměrných globálních teplot s nárůstem maximálně kolem 1,5 °C.

Podle Hodnotících zpráv Mezivládního panelu pro změnu klimatu je průměrné globální oteplení na úroveň o 1,5 °C k teplotám před průmyslovou revolucí pokládané pro zeměkouli a člověka za únosné, oteplení o půl stupně více znamená zásadní změny pro život člověka, mimo jiné i vyhynutí několika tisíc druhů fauny a flóry. Větší nárůst teplot může představovat pro zeměkouli zásadní proměnu až katastrofu.

Signatáři Cancúnské dohody se rovněž zavázali vytvořit tzv. Zelený klimatický fond, který slouží k financování projektů a politik k boji se změnou klimatu v rozvojovém světě.

Pařížská dohoda podepsána smluvními stranami Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu v roce 2015 je zatím nejnovějším instrumentem mezinárodní spolupráce k boji se změnou klimatu, který má od roku 2020 plně nahradit Kjótský protokol.

Dohoda vymezila cíl omezit průměrné globální oteplování na hodnotu výrazně pod hranicí 2,0 °C ve srovnání s obdobím před průmyslovou revolucí a usilovat o to, aby nárůst teploty nepřekročil 1,5 °C. Dohoda také přináší významnou změnu v tom, že ke snižování skleníkových plynů mají povinnost se zavázat nejen rozvinuté země, jako tomu bylo doposud, ale i rozvojové země.  Pařížská dohoda obsahuje závazek dosáhnout uhlíkové neutrality v druhé polovině století a jednotliví signatáři dohody mají každých pět let předkládat revidované vnitrostátní redukční příspěvky k dosažení tohoto cíle.

EU pod vlivem závěrů Zvláštní zprávy Mezivládního panelu pro klimatickou změnu z roku 2018, že i při naplňování závazků Pařížské dohody přesáhne průměrné globální oteplení na konci století 2 °C, přijala evropský právní rámec pro klima (tzv. klimatický zákon) s cílem dosáhnout uhlíkové neutrality k roku 2050. Součástí tohoto nařízení je závazek EU snížit čisté emise skleníkových plynů do roku 2030 alespoň o 55 % (z úrovně v roce 1990) a stanovit samostatný redukční cíl i pro rok 2040 (do šesti měsíců od prvního globálního hodnocení v rámci Pařížské dohody v roce 2023).

EU samotná je k roku 2021 producentem 7,3 % globálních skleníkových plynů a uvědomuje si, že její závazek k celkovému snížení a zastavení globálního oteplování nestačí. Proto v návaznosti na přijetí Zelené dohody pro Evropu přijaly členské státy EU cíl zintenzivnit diplomatické úsilí po snižování globálních emisí skleníkových plynů za využití celé škály zahraničněpolitických nástrojů, od politického dialogu, zejména pak s hlavními producenty emisí skleníkových plynů, přes rozvojovou spolupráci, spolupráci v energetice až po obchodní politiku.

Mnohé další informace ke klimatické politice na mezinárodní úrovni je možné získat na webových stránkách ministerstva životního prostředí, které je hlavním gestorem těchto politik v ČR.