Austrálie: Hrubý odhad počtu členů komunity je cca 35 000 osob. Z toho 28 000 osob s českými kořeny (dle sčítání lidu z roku 2021) a dalších cca 7 000–10 000 občanů s dlouhodobým/trvalým pobytem nebo v rámci studia či zaměstnání. Nejsilnější krajanské komunity jsou soustředěny v největších australských městech Sydney a Melbourne a jejich okolí, menší komunity v oblasti Canberry, Adelaide, Brisbane a Perthu. V okolí Sydney žije více než třetina všech Čechů v Austrálii, v Melbourne pak cca 22 %.    

Nový Zéland: Hrubý odhad je dle zastupitelského úřadu do 6 000 osob (ale některé odhady místních Čechů hovoří až o 16 000 osobách). Při sčítání lidu v roce 2001 se k českému původu hlásilo zhruba 1 000 osob, příliv českých občanů (podle některých odhadů až desetinásobný) nastal po roce 2000 zejména díky dohodě o pracovních prázdninách (aktuálně 2 400 míst pro občany ČR ročně). Česká krajanská komunita je soustředěna především v okolí dvou největších měst Severního ostrova, Wellingtonu a Aucklandu, kde také působí krajanské školy a spolky sdružující jak Čechy, tak Slováky. Spolek ve Wellingtonu byl založen roku 1968, spolek v Aucklandu roku 1984. Další klub založený před 5 lety se nachází v Tauranze. Menší skupinky krajanů žijí i na Jižním ostrově – Christchurch, Queenstown, Dunedin, Nelson. V Dunedinu funguje i česká škola.

Historii komunity určují tři hlavní emigrační vlny 1948, 1968, po roce 1990, kde zástupci prvních dvou vln představují tradiční spolkové činnosti. Je zastoupena i vlna z 80. let, Zajímavostí je, že zatímco zástupci vln 48, 68 a po r. 1990 a jejich potomci vytváří v Austrálii ideálně spolupracující mix v aktivní české komunitě, zástupci vlny z 80. let se těchto aktivit zúčastňují jen výjimečně, udržují většinou jen užší vztahy mezi jednotlivými rodinami. Výjimek z tohoto pravidla je málo. Platí to o Austrálii, a v menším rozsahu i o Novém Zélandu. U migrační vlny po roce 1990 převládá obecně spíše individualistický přístup a kariérní orientace. Výjimky, které však potvrzují pravidlo, jsou naopak osoby, které se velmi aktivně angažují, nebojí se přebírat na sebe organizační i jinou odpovědnost a vytvářejí klíčové propojující „srdce“ komunit a komunitních činností, a to především v českých školách nebo manažerských funkcích ve spolcích, ponejvíce v Sokolu. Několik z těchto osobností působí zaslouženě ve funkcích honorárních konzulů.

Část mladých věnujících se manuální práci a nekvalifikovaným profesím nejeví o spolkovou činnost zájem s výjimkou účasti na tradičně nejpopulárnějších akcích roku, jako jsou „mikulášské“ nebo sportovní turnaje. Zatímco v Austrálii je kontakt se zastupitelským úřadem u mladých osob obecně nižší, než byl u osob z generací 48 a 68, na Novém Zélandu je tomu naopak (generace 48 a 68 jsou na Novém Zélandu velmi málo zastoupené). Přesto ani zástupci těchto vln na Novém Zélandu zcela nechybí. Jedná se o osoby a jejich potomky, které prchaly z vlasti před fašisty a komunisty (cca padesátka rodin). Nový Zéland však pamatuje i na mnohem starší první českou kolonizaci kolem r. 1860, kdy se necelá stovka česko-německých osadníků z Plzeňska vydala na lodi War Spirit na Nový Zéland (památná dodnes existující česká obec Puhoi).

Později na Nový Zéland přicházeli Češi, kteří si většinou prošli londýnským exilem v útěku před nastupujícím nacismem ve střední Evropě. Díky své kulturní úrovni, kterou si do země přivezli, se stali často významnými kulturními novátory na Novém Zélandu, jejichž zásluhy osobně ocenila např. i královna Alžběta II (Bedřich Turnovský 1963). Patřili sem architekti, kteří by se ve vlasti možná stali druhým Adolfem Loosem (Heinrich Kulka, Robert Fantl, jedno ze zachráněných Wintonových dětí), obuvníci z Baťova světového impéria včetně samotného Tomáše Baťi (1948, 1959, 1969, 1981), dočasně váleční piloti vojenského letectva, ale také cestovatelé a spisovatelé (Josef Kořenský). Mezi r. 1945–1951 přijelo do Austrálie a na Nový Zéland 10 tis. Čechů a Slováků. Mezi pamětníky poválečných poměrů v Evropě a útěků před komunismy najdeme na Novém Zélandu stoletého pamětníka Josefa Valentu.

Přesto dnes platí, že Nový Zéland je především zemí mladých generací Čechů z posledních vln po 1990, ale především po 2000 a dále. Důvodem je specifický ráz země. Co mladé Čechy na Nový Zéland nejvíce přitahuje, je kromě přírodních krás, kterými je země známá i díky filmové tvorbě, především uvolněnost a neformálnost každodenního života. Jedná se o tyto hlavní atributy země oceňované především mladými lidmi, nejen Čechy. Na Nový Zéland směřují mladí lidé z celého světa a Češi jsou této mladé karavany součástí. To však neznamená, že současně chtějí opustit vlastní českou identitu. Na druhé straně život na Novém Zélandu si vyžaduje částečně i dobrodružného ducha.

Přehled krajanských spolků v Austrálii je k dispozici zde.

Přehled krajanských spolků na Novém Zélandu je k dispozici zde.

 

Podrobná historie krajanské komunity v Austrálii

Prvním písemně doloženým Čechem, který vstoupil na australskou půdu, byl roku 1793 botanik Tadeáš Haenke. Ve službách rakouského císaře Josefa II. se účastnil vědecké expedice a nasbíral mnoho druhů rostlinstva dosud neznámých v Evropě. Haenke byl nejenom prvním Čechem, který navštívil Austrálii, ale také jedním z prvních vědců vůbec, kteří studovali charakter tamější přírody.

Prvním doloženým (snad) Čechem, který se v Austrálii opravdu usadil, byl Marek Blucher, narozený v Praze roku 1801. Život jej zavedl do Anglie, odkud byl za krádež odsouzen na sedm let a deportován jako trestanec do Austrálie. Po odpykání trestu se usadil v Sydney.

Dobové prameny dále zmiňují v 19. století lékObě země patří mezi historicky nejdůležitější a v současné době, díky zájmu mladé generace Čechů, také mezi nejoblíbenější krajanské destinace ve světě.aře Jana Lhotského (1834), řezníka Josefa Jílka (1836), skupinu Moravských bratří (1838), prospektora Čeňka Paclta (1859), zahradníka Aloise Topiče (1876), několik misionářů (Alois Kreissl, Bedřich Chmelíček) i pěvkyni Gabrielu Roubalovou, která se usadila v Melbourne (1892).

Počátkem 20.století, podle oficiálních údajů Commonwealth Census, bylo v Austrálii 264 občanů českého původu (údaj za rok 1921).

Po roce 1939 se Austrálie stala útočištěm židovských uprchlíků před Hitlerem. V Melbourne a Sydney byl založen Československý klub a nově příchozí, jimž krajané i honorární konzul E. Peacock v nových začátcích pomáhali, svou pozdější činností, zejména podnikatelskou, podporu krajanské komunitě opětovali.

Příjezdy prvních vln českých přistěhovalců po 2.sv.v. se datují rokem 1949, kdy se v Austrálii usadilo 4167 osob z tehdejšího Československa. Roku 1950 jich přijelo 5020. Téměř všichni před odjezdem z Evropy museli podepsat dvouletou pracovní smlouvu, podle níž se zavázali přijmout jakoukoli práci v jakémkoliv místě Austrálie. Na základě tohoto opatření museli i akademicky vzdělaní lidé pracovat po dva roky manuálně, převážně v zemědělství. I po skončení dvouletého zemědělského kontraktu měli zejména lékaři, právníci aj. profese velké problémy s uplatněním - místní profesní komory odmítaly uznat jejich vzdělání, takže řada odborníků zklamána přístupem úřadů re-emigrovala z Austrálie do dalších zemí, především do USA a Kanady.

Noví přistěhovalci se začali úspěšně prosazovat (vynikat) hlavně poté, co se po dvouleté povinné manuální práci začali vracet ke svým původním zaměstnáním nebo prošli rekvalifikacemi a dostávali možnost uplatnit se v nových oborech. Jako příklad můžeme uvést Františka Maříka, který byl roku 1965 zvolen do čela Australské asociace vynálezců – k významnému postu mu pomohl jeho vynález zámku s desetitisícovou možností kombinací.

První skupina posrpnových emigrantů, sestávající ze 173 osob, přistála v Sydney 14. září 1968. Ústřední výbor krajanské Čs. asociace v Austrálii a na Novém Zélandu se rozhodl poskytnout těmto utečencům veškerou pomoc, aby nemuseli projít stejným strádáním jako poúnoroví emigranti. Podařilo se dosáhnout toho, že australské univerzity nostrifikovaly čs. doklady o vzdělání.

 

Podrobná historie krajanské komunity na Novém Zélandu

První zmínku o českých osadnících na NZ máme z r. 1863, kdy sem dorazila skupina 83 emigrantů ze Stodu u Plzně a okolí (Němci i Češi) pod vedením námořního kapitána Martina Krippnera původem ze Stodu. Usadili se cca 50 km severně od Aucklandu, kde od místních úřadů obdrželi 16 ha půdy a založili vesnici Puhoi ("líně tekoucí voda"). Živili se prodejem zemědělské a řemeslné produkce do Aucklandu. Za humny vystavěli boží muka, která stojí dosud a jsou to jediná boží muka na NZ a nejspíše i v celé Polynésii. V r. 1881 vystavěli kostel sv. Petra a Pavla, v jehož oknech jsou uvedena česká jména těch, kteří na kostel přispěli. V kostele je kopie Pražského jezulátka a kopie oltářního obraz z Litic u Plzně, datovaná 1885 a zhotovená na objednávku v Čechách. Dnešní Puhojčané již dávno česky nemluví, ale na poštovním razítku používají označení Puhoi - Bohemian Settlement.

Od roku 1873 do své smrti v roce 1926 žil na NZ český malíř Bohumil Lindauer, rodák z Plzně, absolvent vídeňské akademie a autor výzdoby kostelů ve Vizovicích a Valašských Klobukách. Proslavil se svými věrnými portréty Maorů (cca 200 podobizen).

Větší příliv krajanů na NZ byl zaznamenán až po r. 1948 a 1968. Z české strany dochází k oživení emigrace na NZ po listopadu 1989, kdy mladí a vesměs vysoce kvalifikovaní absolventi českých škol vidí NZ jako ekologicky nedotčenou zemi pro svou budoucnost.