Ač pocházel z rodiny advokáta (a nadšeného slavjanofila), absolvoval jen gymnázium a obchodní školu a zapojil se do aktivit „českoslovanské“ sociální demokracie a jejích odborů. Již v 17 letech byl tajemník odborové organizace obchodních příručích, od r. 1903 mu bylo svěřeno redigování brněnské socialistické Rovnosti, o tři roky později zasedl jako poslanec v moravském zemském sněmu a od r. 1911 byl poslancem Říšské rady. V době první světové války zpočátku podporoval „oportunistickou“ politiku majoritního proudu sociální demokracie, v průběhu r. 1917 však postupně přešel na protirakouské pozice a navázal první kontakty s odbojem. Jako člen Českého národního výboru byl koncem války jeho zpravodajem ve Vídni (jeho zpráva A. Rašínovi 27. října byla jedním z podnětů pražského „převratu“) a v rakouské metropoli zůstal i jako první diplomatický zástupce ČSR v Rakousku až do července 1919. Po vítězství sociální demokracie v obecních volbách byl 8. 7. 1919 jmenován předsedou druhé čs. vlády, jež prosadila řadu reformních kroků, mj. pozemkovou reformu a část sociálního zákonodárství. Jeho rekonstruovaný kabinet odstoupil v září 1920 v důsledku rozkolu v sociální demokracii a VT se po pětiměsíční zdravotní dovolené stal od 1. 3. 1921 prvním řádným vyslancem ČSR v Německu. Jeho snahy o povzbuzování korektních vztahů obou republik komplikovalo čs.-francouzské sbližování, završené podpisem spojenecké smlouvy; koncem r. 1923 byl nucen vyvracet padělky německého tisku o údajných tajných vojenských dohodách mezi Paříží a Prahou, jež přispěly k jeho skonu. Vedení berlínské legace pak převzal jeho taj. F. Havlíček (viz).

 

Lit. : Jaroslav CHARVÁT, Vlastimil Tusar, in: Tvůrcové dějin sv, 5. Praha 1936; Zdeněk KÁRNÍK, Vlastimil Tusar. Novinář, politik, diplomat. Praha 2005; Eduard KUBŮ, Československo-francouzská spojenecká smlouva a Německo. I, II. Historie a vojenství 2000, č. 2 a 3. s. 555-580.

 

Jindřich DEJMEK, Diplomacie Československa, Díl II. Biografický slovník československých diplomatů (1918-1992). Praha 2013, s. 250