Pocházel z rodiny lékaře. Vystudoval Žurnalistickou fakultu na UK (1959) a poté působil až do r. 1970 jako politický redaktor a komentátor Československého rozhlasu, mj. v letech 1964-67 jako korespondent na Dálném východě. Po sovětské invazi do ČSSR náležel k předním organizátorům protiokupačního vysílání Čs. rozhlasu, což přispělo r. 1970 k jeho vyhození. Po vynuceném opuštění původní profese působil jako dokumentátor, po svém zapojení do aktivit opozice po r. 1977 byl nucen vykonávat dělnická povolání. V r. 1979 a znovu r. 1985 byl mluvčím Charty 77, v l. 1979-82 byl pro „podvracení republiky“ vězněn. Koncem osmdesátých let náležel k spoluzakladatelům Hnutí za občanskou svobodu a Nezávislého mírového sdružení, tehdy také sepsal několik textů o zahraničně-politické tématice, později shrnutých do knihy Snění o Evropě (1990), od r. 1988 se podílel i na vydávání samizdatových Lidových Novin. Ve druhé pol. listopadu 1989 se stal spoluzakladatelem OF a 10. prosince téhož roku byl jmenován prvním nekomunistickým ministrem zahraničí po r. 1948 ve vládě národního porozumění L. Adamce a pak znovu M. Čalfy; v čele česko-slovenské diplomacie pak zůstal i po volbách červnu 1990 ve vládě M. Čalfy, současně se – jako lídr „liberálního“ křídla rozpadajícího se OF angažoval ve vnitřní politice.

Jako ministr zahraničí JD především usiloval o vymanění československé federace ze sovětského vlivu, její postupné začlenění do v té době akcelerujícího evropského integračního procesu a (s tím související) překonání rozdělení Evropy, což ostatně symbolizovalo i jeho demonstrativní stříhání drátů „železné opony“ na hranicích ČSFR s Rakouskem a SRN hned v polovině prosince 1989. Jedním z bezprostředních cílů jím vedené diplomacie byla snaha dosáhnout odchodu sovětských vojsk, což bylo ztvrzeno čs.-sovětskou smlouvou ze 17.2.1990 a  následně realizováno do léta 1991. Dalším cílem byla nová úprava vztahů se sousedy Československa jak v rovině bilaterální, tak v rovině širší středoevropské spolupráce, jejímž výrazem bylo mj. přistoupení ČSFR k předcházející tzv. Adriatické iniciativě a její transformace do tzv. Pentagonály (Itálie Jugoslávie, Maďarsko a Rakousko), později podpora užší spolupráce ČSFR s Polskem a Maďarskem v tzv. Visegradské skupině, formálně vytvořené v únoru 1991. Její pevnější institucionalizaci ovšem zabránil další vývoj, mj. rozvolňování česko-slovenského soustátí, komplikace ve vztazích Maďarska s některými jeho sousedy a také nechuť části sílící české pravice k podobným projektům.

V širším, celoevropském horizontu JD prosazoval postupné přičleňování ČSFR k (západo)evropským strukturám, jehož prvním výsledkem bylo její přijetí do Rady Evropy v lednu 1991, ale také vytvoření nového celoevropského bezpečnostního mechanismu, jehož platformou se měla stát institucionalizovaná KBSE. Taková vize, navazující na úvahy z předlistopadového období, vycházela nejen z předpokladu likvidace vojenských struktur obou existujících paktů, Varšavské smlouvy a NATO, ale i z počáteční nechuti Západu včetně americké republikánské administrativy začleňovat nové středo- a východoevropské demokracie do stávajících systémů, o čemž se JD přesvědčil mj. při své první návštěvě USA. Vojenské a pak i politické struktury Varšavské smlouvy byly skutečně zrušeny (finálně na zasedání Paktu v Praze v červnu 1991), snahu o prohloubení reálné akceschopnosti KBSE se ale realizovat nepodařilo, což brzy naznačil její minimální vliv na narůstající krizi rozpadající se Jugoslávie. Čs. diplomacie se sice aktivně zúčastnila konference v Paříži v listopadu 1990 a v Praze byl posléze dočasně umístěn sekretariát KBSE; z více důvodů se však prosadila preference již existující (západo) euroatlantické struktury. ČSFR byla přizvána do Rady o severoatlantské spolupráci a 16. 12. 1991 také podepsala smlouvu o přidružení, což znamenalo počátek vykročení k pozdějšímu plnému členství v NATO. Součástí nové čs. politiky byl i diametrálně odlišný kurs vůči německé otázce, jejímž výrazem byla již na přelomu let 1989/90 (v Evropě tehdy dosti výjimečná) podpora sjednocení obou německých států. Jeho součástí byla většinou české veřejnosti spíše odmítaná omluva tehdejšího prezidenta V. Havla za poválečný transfer většiny sudetských Němců, jejíž ozvěny se promítly i do připravované bilaterální smlouvy mezi ČSFR a SRN. Ta byla po delším jednání podepsána v Praze 27. 2. 1992; zatímco v právních otázkách (neplatnost mnichovské dohody) konfirmovala formule ze smlouvy z r. 1973, některé její nejednoznačné formulace, mj. neřešení majetkových otázek, si později vynucovaly ošetření části problémů znovu již v rovině česko-německé. Právě ozvěny diskusí o zmiňované smlouvě i o potenciální možnosti částečného návratu německých vysídlenců (jak je fakticky anticipovaly dopisy vyměněné při jejím podpisu mezi JD a jeho německým protějškem H.-D. Genscherem) přispěly zřejmě k poklesu ministrovy popularity u domácí veřejnosti, což se projevilo na výsledku parlamentních voleb v červnu 1992.

Po porážce Občanského hnutí ve volbách, jež současně znamenaly jeho odchod z vedení FMZV, se postupně  dostal do čela strany Svobodní demokraté a později do unie s Liberálně-sociální unií, do čs. politiky již ale výrazněji nezasáhl. O svém působení v čele diplomacie v letech 1990-92 sepsal rozsáhlé memoáry Od snění k realitě. Paměti 1989–1999 (2000). V letech 1998-2001 působil ještě jako zvláštní zpravodaj Komise OSN pro země bývalé Jugoslávie, kdy se mj. ostře stavěl proti tehdejším útokům sil NATO na Srbsko (a svoji misi později vylíčil v knize Daň z krve /2002/). V r. 2007 strany levého středu uvažovaly o jeho možné kandidatuře proti V. Klausovi na funkci prezidenta, r. 2008 byl posléze zvolen jako nestraník senátorem na kandidátce ČSSD za kladenský obvod, před skončením mandátu však podlehl vážné nemoci.      

 

Lit.: Jana Klusáková a Jiří Dienstbier rozmlouvají nadoraz… Praha 1991; Alexander ORT, Změny v Evropě a v Československu 1989-1992, in: A. ORT – V. KRINES – Z. VESELÝ, Zahraniční politika české republiky, Praha 2002; Jiří SUK, Občanské fórum. Listopad – prosinec 1989. Události, Praha – Brno 1997; TÝŽ, Labyrintem revoluce: Aktéři, zápletky a křižovatky jedné politické krize. Praha 2004; Robert MIKOLÁŠ, Jiří Dienstbier – žít naplno. Praha 2012.

 

Jindřich DEJMEK, Diplomacie Československa, Díl II. Biografický slovník československých diplomatů (1918-1992). Praha 2013, s. 688 - 690