1948: Likvidace samostatné zahraniční politiky
Ministerstvo zahraničních věcí jako připomínku událostí v době komunistického puče publikuje nástin událostí, které vedly k likvidaci samostatné československé zahraniční politiky a naší instituce jako symbolu nezávislého státu.
Diplomatická služba byla v předválečném Československu pevně spjata s I. čs. zahraničním odbojem. Její základ tvořili legionáři, politici, kteří se podíleli na diplomatickém úsilí o obnovení české státnosti a také příslušníci domácího odboje (V. Girsa, P. Maxa, V. Rejholec, B. Štrér, Z. Fierlinger, J. Šeba).
V průběhu II. světové války se českoslovenští diplomaté, kteří po okupaci Československa rezignovali na své funkce v zahraniční službě, nebo odešli do emigrace, stali páteří československé exilové vlády včetně Ministerstva zahraničních věci se sídlem v Londýně. Uznání československé exilové vlády a poválečná obnova Československa patřily k úspěchům čs. diplomacie.
- Historie MZV – přečtěte si další texty na webu MZV ČR
Při obnově Ministerstva zahraničních věcí ČSR v roce 1945 se podařilo navázat na předválečnou personální politiku. Do úřadu se zapojila řada diplomatů působících jak v londýnském exilu, tak i účastníci domácího odboje. Díky tomuto specifickému personálnímu složení se podařilo zachovat základ personální struktury ministerstva z meziválečné doby a ubránit jej v první fázi bolševizaci, ačkoliv se o to komunisté všemožně snažili. Například k 1. červnu 1946 byl nahrazen dosavadní přednosta osobního oddělení Bohumír Tomsa komunistou dr. Karlem Mikulášem. Roku 1945 byly nově ustaveny očistné komise, které prověřovaly národní bezúhonnost a politickou spolehlivost všech zaměstnanců MZV. Z hlediska komunistů však nepřinášely očekávané výsledky.
Komunistická buňka resp. organizace na MZV byla založena soudruhem Hajdů až v roce 1945. Počet jejich členů čítal v době únorového puče necelou stovku z celkového počtu 1256 zaměstnanců MZV.
Ke dni 1. 1. 1948 mělo MZV 1256 zaměstnanců, z toho 602 bylo zaměstnáno v zahraniční službě před 31. 12. 1938. Téměř polovinu pracovníků tvořili tedy lidé z předválečného ministerstva. Tato situace se radikálně změnila v souvislosti s uchopením absolutní moci komunisty 25. 2. 1948.
Únor 1948
O atmosféře doby a charakteru události, které se odehrály na MZV 25. 2. 1948 vypovídá následné provolání právě ustanoveného Akčního výboru Národní fronty. Provolání bylo přečteno všem zaměstnancům MZV, kteří byli za tímto účelem shromážděni ve Velkém sále Černínského paláce.
„Kolegové a kolegyně, předkládáme Vám provolání Akčního výboru Nové národní fronty na ministerstvu zahraničních věcí, který se právě ustavil a jehož členy jsou příslušníci všech politických stran a celonárodních organizací, jakož i zástupové kolegů a kolegyň politicky neorganizovaných.
Provolání
Za napjaté mezinárodní situace, která se bezprostředně dotýká osudu našeho národa a celého státu, došlo i k těžké krisi vnitropolitické. Pod nicotnými záminkami vystoupili ministři tří stran z vlády Národní fronty a rozvratné živly se pokoušejí přenést přechodný rozkol ve vládě i mezi lid. Žádný poctivý Čech a Slovák nemůže však připustit, aby jednota národa, bezpečnost státu a další klidný politický hospodářský vývoj naší republiky byly svévolně ohrožovány. Národní fronta trvá dál, protože je záležitostí veškerého lidu, a je pod vedením Klementa Gottwalda pevně odhodlána splnit košický program, uchránit vymoženosti národní revoluce a jíti dále vpřed cestou socialismu. Přejímajíc proto za svou výzvu Ústřední Rady Odborů, tvoříme v ministerstvu zahraničních věcí AKČNÍ VÝBOR, vyzýváme všechny kolegy a kolegyně bez rozdílu politické příslušnosti k upřímné spolupráci. Semkněme se znovu pevně tak, abychom byli jednotní jako v odboji, pomozme provést v našem ministerstvu očistu od těch, kteří se za války zpronevěřili svému poslání a mezi naše řady nepatří, a staňme se všichni strážci nové silné a jednotné národní fronty. Ať žije jednota veškerého pracujícího lidu. Ať žije demokratická Československá republika. Ať žije naše nerozborné spojenectví se Sovětským svazem a ostatními slovanskými státy.
V Praze dne 23. února 1948.
Za Akční výbor Nové národní fronty v MZV: Dr. Ota Dvouletý – předseda skupiny ROH, Alexius Brož – předseda závodní rady, dr. Václav Vávra, dr. Rudolf Lipský, Frant. Klubíčko, Vlastimil Albrecht, dr. Jaroslav Kraus – šef presidia, dr. Adolf Plachý, dr. Prokop Vavřínek, Josef Váňa, Evžen Korunka, dr. Ctibor Růžička, ing. Vlastimil Borek – předseda AV NF, dr. Oldřich Chýle – místopředseda AV NF, dr. Rudolf Bystrický, František Vítků, dr. G. Sekaninová, Alois Hofman, František Vohralík“
Vražda ministra
Dne 10. března 1948 byl pod okny svého bytu na nádvoří Černínského paláce nalezen mrtvý ministr Jan Masaryk.
Vyšetřování jeho dodnes nevysvětlené smrti pak probíhalo v letech 1948, 1968–69, 1993–96 vždy s odlišným výsledkem. V roce 2003 došel Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) k závěru, že Jan Masaryk byl ve svém služebním bytě zavražděn. Vraždy se měli dopustit neznámí pachatelé tím, že jej dne 10. března 1948 v blíže nezjištěném čase fyzicky napadli a z výšky 14,5 m ho svrhli na nádvoří Černínského paláce. Protože se nepodařilo zjistit skutečnosti opravňující zahájit trestní stíhání, rozhodl ÚDV o odložení prověřování podezření z trestného činu vraždy.
Přeměna MZV
Únorový puč fakticky znamenal přeměnu ministerstva dle sovětského vzoru. Při absenci samostatné zahraniční politiky očekávaly zahraniční službu nové úkoly. V prvém období, od roku 1948 přibližně do roku 1953, bylo érou hrubé systematické sovětizace s vnějšími znaky koloniálního systému (hraní sovětské hymny, vyvěšování sovětské vlajky) – ale také s důrazem na sovětizaci center moci jako Ministerstvo vnitra, Ministerstvo národní obrany, aparát ÚV KSČ a jednotlivých ministerstev. Větší pozornosti sovětské KGB se v tomto období dostávalo zejména ministerstvu zahraničních věcí. Komunistům zbývalo rozšířit vliv v zahraniční politice, dosadit na místa ministrů a vyslanců novou sestavu, kde každý bude využit jako „agent of influence“. Československá rozvědka se proto měla dle sovětského vzoru soustředit hlavně na odhalování zákulisní činnosti vlády v té které zemi. Za tímto účelem se zastupitelské úřady měly skládat ze 70–80 % z pracovníků rozvědky s tzv. diplomatickým krytím. O úzkém spojení ministerstva zahraničních věcí a čs. rozvědky snad nejvíce vypovídá fakt, že bylo jediným úřadem svého druhu v tehdejším Československu, který ani v nejtužším stalinistickém období sovětské poradce nepotřeboval. Situaci měly zpravodajské služby plně pod kontrolou i bez přítomnosti sovětských poradců.
Přeměna MZV na rezidenturu sovětské zpravodajské služby nebyla s personálem, který byl profesně srovnatelný se západoevropskými diplomaciemi, realizovatelná. Proto členové komunistické strany MZV spolu s Vlado Clementisem, od 10. 3. 1948 ministrem zahraničí, přeměnu znamenající sovětizaci úřadu provedli. Tyto změny byly doprovázeny zápasem o moc i uvnitř komunistické organizace (Vlado Clementis, V. Hajdů, K. Dufek versus V. Borek, F. Vítků, O. Chýle). Část aktérů převratu byla, v souladu s praktikami obvyklými v sovětském totalitním systému, ve stranických čistkách a v rámci vykonstruovaných procesů (ministr Vlado Clementis, V. Hajdu, A. London, O. Fischl, E. Goldstücker, otec pozdějšího ministra Jana Kavana P. Kavan, Karel Dufek, Rudolf Slánský, E. Klinger, A. Hašek, A. Kunoši, dr. K. Markus, Z. Micková atd.) z ministerstva odstraněna popřípadě skončila na základě vykonstruovaných procesů na popravišti jako například ministr Vlado Clementis.
Čistky a nová personální politika
Nové poúnorové čistky se sice konaly pod hlavičkou Akčního výboru NF, ale ve skutečnosti o personálních otázkách rozhodovala komise „vedoucích komunistických kádrů MZV“ (V. Borek, G. Sekaninová, V. Bureš, V. Hajdů, A. Tauber, dr. V. Černý), která zasedala na ÚV KSČ u soudruha Gemindera a řešila otázky očisty ministerstva od reakčních zaměstnanců. Koncem března se členem komise stal soudruh K. Dufek (od dubna 1949 předseda KSČ na MZV), který mimo jiné dohlížel na vytváření kartoték, shromažďování stranických posudků nejen ze zaměstnání, ale i z míst bydliště. Návrhy, které z této již „kádrové“ práce vzešly, projednával „kolektiv vedoucích členů strany na MZV“ neboli kádrová komise MZV (viz výše) a po zapracování připomínek byly předány ke konečnému rozhodnutí zahraniční komisi ÚV KSČ.
Pro účely čistek velmi dobře posloužily nové dotazníky Stb, které z rozhodnutí Ministerstva vnitra z dubna 1948 museli odevzdávat všichni zaměstnanci MZV Ústředně státní bezpečnosti. Dotazníky obsahovaly, mimo nutnost uvést veškerá bydliště, také povinnost oznámit příslušnost k politickým stranám. Ministerstvo vnitra, zpravodajský odbor potom tyto údaje prověřovalo.
Změny právního řádu v letech 1949–1950, zvláště pak přijetí zákona 231/1948 Sb. o ochraně lidově demokratického zřízení, z 6.října 1948, umožňovaly prakticky trestní postih kohokoliv za cokoliv.
V chaotické atmosféře strachu, která po únoru 1948 panovala, byly zaměstnancům, dle seznamů pořízených již před pučem, doručovány výpovědi, byli fyzicky vyhazováni z kanceláří, odvoláváni ze zastupitelských úřadů. Reakcí na rozpoutané bezpráví byly hromadné rezignace pracovníků zastupitelských úřadů v demokratické cizině, ilegální útěky těch, co byli v Československu. Mnozí z diplomatů, kteří zůstali doma, podlehli zastrašování a pod heslem „kdo nejde s námi, jde proti nám“ podali přihlášky do KSČ. Tito, komunisty ironicky nazývaní „březňáci“, byli do podzimu 1948 ze strany vyloučeni, či nebyli přijati vůbec.
Základní požadavky „kádrové práce“, tedy třídní nejlépe dělnický původ a bezmezná poslušnost komunistické straně a SSSR, nebylo jednoduché v podmínkách zahraniční služby uplatnit. Zapálení soudruzi již jen svým společenským vystupováním způsobili vážné diplomatické konflikty. Práce na zastupitelských úřadech vyžadovala jazykové znalosti, vzdělání, společenské vystupování atd. Z těchto důvodů byla 1. června 1949 otevřena internátní jednoroční Dělnická diplomatická škola v Toskánském paláci. V únoru 1949 byla dokončena reorganizace ministerstva. Úřad byl rozčleněn do sedmi teritoriálních odborů, z nichž nejdůležitější byl sovětský.
Vládním nařízením ze dne 10. 4. 1951 č. 32/51 byla zřízena Správa služeb diplomatického sboru, jejímž hlavním posláním bylo hlídat pracovníky zahraničních misí, akreditovaných v Československu.
Perzekuce zaměstnanců Ministerstva zahraničních věcí
Ztráta zaměstnání
Nejčastější formou perzekuce se stalo propuštění ze zahraniční služby. Po únoru 1948 veškeré pravomoce, zvláště pak rozhodování o personálních změnách, přešly na stranické orgány KSČ (viz výše) a na dr. V. Clementise, který se 10. 3. 1948 stal ministrem zahraničí komunistického Československa.
Zpočátku byly pro propouštění hledány tzv. objektivní důvody jako např. věk pro penzionování, reorganizace úřadu atd. Například pro potřeby prvního pětiletého hospodářského plánu bylo plánováno postupně uvolnit 65 000 státních zaměstnanců, kteří měli přejít do výrobní sféry. Od konce roku 1948 za důvod k výpovědi postačovalo označení: „nemá kladný poměr k lidově demokratickému zřízení, představitel buržoasní třídy, význačný představitel dřívějšího politického a hospodářského života, bývalí lidé“. Propuštění zaměstnanci byli dáni k dispozici ministerstvu práce a sociální péče s žádostí o jejich zařazení a oznámeni Obvodnímu národnímu výboru, oddělení práce v Praze, který dohlížel na to, aby splnili pracovní povinnost. V období od února 1948 do 1. 10. 1949 bylo, pouze podle materiálů Archivu MZV, odstraněno ze služby (propuštěno, penzionováno, převedeno do výroby) 205 úředníků MZV.
Minimální výše důchodů
Jedním z dalších druhů perzekuce byla i minimální výše důchodu, speciálně určená pro „význačné představitele dřívějšího politického a hospodářského života“. Exemplárním příkladem je velvyslanec JUDr. Vojtěch Mastný, který působil ve funkci velvyslance již od roku 1920 nejprve v Londýně, dále v Římě a Berlíně. V roce 1953 mu byl vyplácen důchod ve výši 212 Kč měsíčně.
Vystěhování státně nespolehlivých osob z Prahy, Bratislavy a dalších měst v letech 1952–53
V tzv. „Akci B“ – vystěhování státně nespolehlivých osob z Prahy, Bratislavy a dalších měst 1952–53, kterou řídila Stb, museli své domovy opustit také někteří zaměstnanci MZV, např. Brejška Karel, Glos Jan, JUDr. Havlíček František, Lafar Augustin, Lípa Jaroslav, JUDr. Nechutný Bedřich, Podhora Václav, Potůček Jan, Šeba Jan.
Zabavování majetku
Následkem rozsáhlých čistek a perzekuce prováděné především v ústředí MZV došlo k masovým rezignacím čs. diplomatů sloužících zejména v zahraničí.
Diplomaté, kteří jako představitelé zastupitelských úřadů v nekomunistických zemích rezignovali na své úřady, stejně tak jako vysocí úředníci MZV, kterým se podařil útěk do demokratických zemí, se stali, tak jako v případě druhé světové války, významnými představiteli a organizátory třetího odboje v zahraničí. Byli to právě oni, kdo jako první čs. představitelé protestovali proti komunistickému puči. K nejznámějším patří protest Jana Papánka, československého velvyslance u Organizace spojených národů v New Yorku, proti vměšování Sovětského svazu do vnitřních záležitostí Československa a podpoře komunistického puče, který předložil již 25. února 1948 generálnímu tajemníkovi OSN Trygve Lie. Sovětští delegáti vetovali projednání této otázky již v podvýboru. Nicméně za pomoci diplomatů Chile se jeho protest nakonec podařilo protlačit až do Rady bezpečnosti OSN. SSSR navrhovanou rezoluci opět vetoval. Kopie filmového záznamu z jednání je uložena v archivu Jana Vytopila (TM MZV). Ján Papánek, vyslanec ČR při OSN v nótě z 25. 2. 1948 žádající okamžité vyšetření komunistického puče řekl:
„Jako zástupce svrchovaného státu Československa předkládám tuto situaci uvedenou v článku 34 Charty k pozornosti Rady bezpečnosti (OSN) a žádám její vyšetření, neboť byla potlačena svoboda a nezávislost Československa, což může ohrozit mezinárodní mír a bezpečnost.“
Dne 3. března 1948 zaslal Armádní generál Sergej Ingr, zastávající funkci mimořádného vyslance a zplnomocněného ministra ČSR v Haagu, MZV v Praze prohlášení, které dal k dispozici tisku:
„Dnešní tzv. Gottwaldova vláda se dostala k moci záměrnou, předem podrobně a pečlivě připravenou násilnou akcí, provedenou SNB a ozbrojenými stranickými tlupami proti vůli velké většiny československého lidu. Proto ji nemohu uznat a neuznávám za zákonnou a základním zásadám demokracie odpovídající vládu Československé republiky.“
Komunistická justice reagovala na rezignace velmi rychle. Již 28. 4. 1948 byl Usnesením radní komory krajského soudu trestního v Praze zabaven, ještě před rozhodnutím ve věci, veškerý majetek, který mají v československé republice tyto osoby: Dr. Jan Papánek, František Němec, Jindřich Kolowrat-Krakovský, dr. Viktor Jansa, dr. Juraj Slávik, dr. Emil Walter, dr. Josef Kotrlý, dr. František Schwarzenberg, Emanuel Hajný, Eduard Kúhnel, Milan Pitlík, dr. Jindřich Nosek, celkem 39 úředníků MZV.
V období od února 1948 do 17. března 1950 rezignovalo na své funkce, či odešlo do exilu, pouze dle dokumentů Archivu MZV, 182 zaměstnanců MZV.
Vykonstruované procesy 50-tých let
Diplomaté, kteří zůstali v Československu, se stali vzhledem k profesním známostem, snadným terčem obvinění ze špionáže či velezrady. Jejich jména najdeme takřka ve všech velkých procesech 50-tých let. Zařazení mezi oblíbené nepřátele pracujícího lidu posloužilo i ke zdůvodnění čistek, které byly na MZV prováděny a k diskreditaci čs. předválečné diplomacie. Ve vykonstruovaných procesech byli odsouzeni následující zaměstnanci MZV:
- Proces Nechanského a spol.:
dr. Jan Dohnálek, odsouzen rozsudkem Státního soudu ze dne 22. 4. 1950 OrI/VI 29/50 k trestu 20 roků těžkého žaláře
Ing. Dr. František Kostiuk, zatčen 16. 9. 1949, odsouzen rozsudkem státního soudu v Praze dne 28. 4. 1950 sp. z. Or I/VII 35/50 odsouzen pro zločin vyzvědačství na 15 let, z vězení byl propuštěn roce 1957 - Proces dr. M. Horákové a spol. a následné procesy: Akce „Střed“:
Kopecký Jaromír, po únoru 1948 se jeho odbojová činnost (důvěrník, posléze zástupce čs. exilové vlády v Ženevě), zvláště pak spolupráce s Allanem Dullesem, stala podkladem pro vykonstruovaná obvinění nejen v procesu s dr. Miladou Horákovou, ale paradoxně i s Rudolfem Slánským. 8. srpna 1949 byl zatčen a uvězněn v ruzyňské a posléze valdické věznici. Trvalé fyzické i psychické týrání Dr. Kopeckého naprosto zlomilo. Jeho vynucené výpovědi pak usvědčovaly obviněné ze spolupráce se zpravodajskými službami USA a západoevropských zemí. Odsouzen byl však až v tajném procesu v roce 1954 na 16 let, byl propuštěn na amnestii v roce 1960. Z područí Stb se však až do své smrti již nedostal.
Sum Antonín, JUDr., tajemník Jana Masaryka, zatčen 8. 11. 1949, odsouzen Státním soudem v Praze 29. 7. 1950 Or I/VII 113/50 na 22 let, propuštěn 25. 5. 1962 na základě amnestie. Hanzlík Jan, zatčen 7. 9. 1949 za neoznámení trestné činnosti byl rozsudkem státního soudu v Praze ze dne 29. 7. 1950 č.j. OrI/VII 113/50 odsouzen k trestu těžkého žaláře v trvání 4 let.
Prokop Vavřínek, JUDr., 29. 7. 1950 odsouzen za protistátní činnost na 10 let.
Palivec Josef JUDr., 18. 4. 1951 za zločin velezrady odsouzen na 20 let. - akce „Hrad“
Jan Jína, vyslanec, přednosta politického odboru KPR 1945-48. V roce 1948 byl pensionován, 1950 zatčen a v dubnu odsouzen na 4 roky. - „Jugoslávie“
Paleček Václav, ing. dr., vyslanec, zatčen 22. 12. 1949 a v roce 1951 odsouzen za velezradu k 13 letům těžkého žaláře. - „Prokůpek a spol.“
Albrecht Oldřich, v procesu s brněnskými katolickými intelektuály a agrárníky odsouzen na 20 let vězení za velezradu a vyzvědačství. - „Legie svobody DAAK“
Matouš Bohuslav, zatčen 12. 11. 1953 odsouzen, Nejvyšší soud, vojenské kolegium v Praze 14.–16, dubna 1954 trestní věc podle §165 tr. z. a §78tr. z. na 8 let za velezradu.
Alois Ozábal odsouzen v témže procesu na 11 let. - Proces Mašínové a spol.:
Roušar Zbyněk odsouzen 29. 1. 1955 na doživotí, neboť „byl zasvěcován do teroristických akcí páchaných skupinou bratří Mašínů, prováděcích akcí se nezúčastnil, ale podporoval skupinu finančně, věděl o úkrytech trhavin“. - akce „Vicen“
Syrovátka Otakar, odsouzen dne 29. 12. 1957 Krajským soudem Praha na 13 roků vězení za spolupráci s „agenty americké rozvědky Maškem a Vicenem“, od jara do prosince působil 1949 jako vedoucí pasového oddělení čs. vyslanectví ve Vídni. - „Potoček a spol.“:
Jan Hájek, 31.12.1956 odsouzen na 5 let.
JUDr. Vladimír Vochoč zatčen 10. 9. 1953, odsouzen Krajským soudem Praha na 13 let 31. 3. 1954 §78,
Štěpán Monček 4. 10. 1953 zatčen, rozsudkem Krajského soudu v Praze 1T 21/54 ze dne 30.–31. 3. 1954 odsouzen za velezradu podle §78 odst. 2 písm. a/odst 1 písm. c/ tr. zák. k trestu odnětí svobody na 13 roků a propadnutí celého jmění. - Akce D/4 – internace režimu nepohodlných osob ve věznici Mírov
Plk. Fryč František odsouzen k trestu odnětí svobody na 3 roky. - V dalších procesech odsouzeni:
M. Bystrov, V. Halabrín odsouzeni na 2,5 roku
JUDr. J. Kraus, zatčen 1953, vězněn do 1960
JUDr. Miloslav Trubáček, zatčen v říjnu 1953, odsouzen na 16 let
Vaško Václav, 5. 2. 1953 odsouzen na 13 let
Neoprávněně odsouzení a věznění diplomaté se úplné soudní rehabilitace dočkali až po roce 1989. V letech 2000–2003 jim byl ministrem zahraničních věcí udělen titul velvyslance, pokud bylo jmenování v souladu s lustračním zákonem. Ve většině případů se tak bohužel stalo in memoriam.
Osudy diplomatů
Z nespočetných obětí stalinistických procesů 50-tých let uvádíme životní příběhy dvou československých diplomatů:
Jan Bydžovský 2. 2. 1906–26. 5. 1990
Jan Bydžovský vstoupil do zahraniční služby roku 1936. Od roku 1936 působil u Mezinárodního úřadu práce v Ženevě. V roce 1941 se stal pracovníkem Ministerstva zahraničních věcí exilové vlády v Londýně. V rámci ministerstva působil od roku 1942 jako přednosta šifrového oddělení. Po návratu do Československa působil v letech 1945–1949 na obnoveném MZV ve funkci odborového rady národohospodářské sekce.
V Akci Střed – vyšetřování, jehož výsledkem byl proces M. Horáková a spol., a v souvislosti s výpověďmi vyslance dr. Jaromíra Kopeckého, byl spolu se skupinou vysokých úředníků ministerstva zahraničních věcí dne 8. 11. 1949 zatčen. Po tříměsíční vazbě, kdy při vyšetřování byly uplatněny „sovětské zkušenosti“ se např. 4x přiznal k vraždě Jana Masaryka, ale pokaždé své doznání odvolal. Ve vyšetřovací zprávě Ministerstva vnitra se uvádí, že výslechy byly konány až do úplného tělesného i duševního vyčerpání vězně. O vyšetřování jeho případu byl průběžně informován i Klement Gottwald.
Soud nakonec Janu Bydžovskému uložil trest odnětí svobody na 18 roků, peněžitý trest 20.000 Kčs, konfiskaci veškerého majetku. Vyšetřování smrti Jana Masaryka však pokračovalo a J. Bydžovský byl znovu vyslechnut k tomuto případu ještě v října 1951. V roce 1954 byl trest snížen na 9 let, po odpykání poloviny trestu – v roce 1955 – byl propuštěn podmínečně na svobodu ze zdravotních důvodů. Podle tehdejšího lékařského nálezu trpěl chronickým katarem očních spojivek, kloubovým revmatismem a oboustrannou tuberkulózou plic.
plukovník František Fryč 23. 12. 1895–9. 9. 1973
V předválečném období působil v Československé armádě. Za války pracoval ve zpravodajské službě a byl zapojen do skupiny generála Františka Moravce v rámci IV. Oddělení Ministerstva národní obrany v Londýně. Po válce působil v letech 1945–1949 jako přednosta šifrového oddělení na MZV. Po svém prvním zatčení 23. 4. 1948 a tříměsíční vazbě v Pankracké věznici byl pensionován.
Roku 1949 byl znovu zatčen v souvislosti s akcí D/4 (internace režimu nepohodlných osob ve věznici Mírov) a na základě informací J. Bydžovského, který se domníval, že plk. F. Fryč odešel do exilu. Proto jej uvedl ve vynuceném doznání jako spolupachatele „vraždy Jana Masaryka“.
Ačkoliv byl plk. Fryč podroben těžkému fyzickému i psychickému týrání, veškerá svá obvinění neustále popíral. Obdivuhodná odvaha a statečnost, s jakou plk. Fryč dokázal čelit svým vyšetřovatelům, byla jedním z hlavních důvodů, proč bylo vykonstruované obvinění z vraždy Jana Masaryka staženo.
Plk. Fryč byl v roce 1950 na základě nedostatku důkazů odsouzen „pouze“ ke třem letům těžkého žaláře. Po svém propuštění po odpykání trestu dožil v ústraní v Rychnově nad Kněžnou.
Oběma diplomatům byl v roce 2000 udělen titul „čestného velvyslance“ in memoriam.
Historie Ministerstva zahraničních věcí
www.mzv.cz/historie
Vedoucí projektu: Jan Vytopil
Materiál je zpracován na základě podkladů paní Ivany Koutské, které jsou součástí grantu MZV č. 32/9/00 Osudy zaměstnanců zahraniční služby od roku 1938.
Publikováno: 2005
-
Další české ministry zahraničí a dějiny ministerstva naleznete v kapitole „Historie ministerstva zahraničních věcí“