Poté, co 21. dubna 1918 uznala Itálie samostatnou čs. armádu a současně ČSNR za její vrcholný orgán (3. října pak Itálie uznala ČSNR za základ budoucí vlády) a následně 29. června 1918 i Francie uznala ČSNR za představitele budoucí československé vlády, přistoupila k tomuto kroku i Velká Británie. Toto prohlášení vydalas dne 9. srpna 1918 a ještě téhož dne zaslal britský ministr zahraničí Arthur James Balfour text Deklarace Edvardovi Benešovi. Z důležitých světových mocností tak scházelo už jen uznání ze strany Spojených států amerických.

V návaznosti na tento akt pak Velká Británie (státní podsekretář Robert Cecil) a ČSNR (Edvard Beneš) uzavřely v Londýně dne 3. září 1918 smlouvu, kde byly podrobněji upraveny otázky organizace čs. armády na půdě Velké Británie, uznání  ČSNR, pasové otázky, legálnost pobytu Čechů a Slováků na půdě Velké Británie ad.

 

Deklarace vlády Velké Británie, 9. srpna 1918 - překlad

 

Od počátku války česko-slovenský národ postavil se na odpor proti společnému nepříteli všemi prostředky, jež byly v jeho moci. Čecho-Slováci utvořili značně velkou armádu, bojující na třech různých bojištích, která se pokusila v Rusku a na Sibiři zastavit německou invazi.

 

Hledíc k tomuto úsilí po dosažení samostatnosti, Velká Británie považuje Čecho-Slováky za národ spojenecký a uznává tři česko-slovenské armády za jednotnou armádu spojeneckou a válku vedoucí, stojící v pravidelné válce proti Rakousku-Uhersku a Německu.

 

Velká Británie rovněž uznává právo česko-slovenské Národní rady, jakožto nejvyššího orgánu česko-slovenských národních zájmů a jakožto nynějšího představitele budoucí česko-slovenské vlády, vykonávat nejvyšší autoritu nad touto spojeneckou a válku vedoucí armádou.

 

Zdroj: Vojenský historický archiv Praha, fond ČSNR, k. 44, inv.č. 5065, a 5068