Vyrůstal v dělnickém prostředí; po měšťance se vyučil obchodním příručím, pak pracoval několik let v komunálním družstvu „Vzájemnost-Včela“ v Brně. V té době se již angažoval v komunistickém hnutí; r. 1930 byl vyslán jako delegát tzv. Rudé pomoci do SSSR, od r. 1931 pak pracoval v této organizaci v Praze a současně působil jako asistent komunistického poslance J. Vodičky. V l. 1936-39 stál v čele Rudé pomoci, vzápětí po nacistické okupaci byl uvězněn a celou válku strávil v KT Buchenwald. Po osvobození se stal vysokým úředníkem, později náměstkem ministra vnitra V. Noska, jako tzv. přednosta odboru BA byl současně v l. 1948-50 velitelem StB, když po odvolání se pokusil spáchat sebevraždu. Od ledna 1951 pracoval v aparátu ÚV, naposledy jako ředitel tzv. Ústavu dějin KSČ (příštího Ústavu marxismu-leninismu), kde za spis O vzniku a založení KSČ (1953) získal titul CSc., vedle toho sepsal i další práce, mj. komunistickou verzi legionářské historie Češi a Slováci v revolučním Rusku (1954) a stranické vylíčení komunistického převratu Kronika únorových dnů 1948 (1958, přeloženou i do němčiny, francouzštiny, ruštiny, polštiny, maďarštiny a rumunštiny). Počátkem ledna 1962 přešel na MZV, na tamní východoevropský odbor, a ještě v polovině ledna t. r. odjel jako nový čs. velvyslanec do Bulharska, stranické vedení však již v květnu 1962 (!) rozhodlo o jeho odvolání a v srpnu se musel vrátit. Z MZV přešel formálně k 15. 10. 1962 na pražskou VŠ ekonomickou a později znovu do Ústavu dějin KSČ. Nedlouho poté spáchal sebevraždu.    

Jindřich DEJMEK, Diplomacie Československa, Díl II. Biografický slovník československých diplomatů (1918-1992). Praha 2013, s. 649