Po předčasném úmrtí rodičů vyrůstal u příbuzných, díky jejich podpoře absolvoval reálku a obchodní abiturientský kurs, již od r. 1931 pracoval jako úředník (mj. u pražské pobočky pojišťovny Assicurazione Centrali). R. 1935 vystoupil do KSČ a r. 1938 začal studovat VŠ obchodní, studia ovšem přerušila válka a také jeho následné uvěznění v KT Dachau, Osvětim a posléze v Terezíně. Poč. r. 1945 se mu podařilo uprchnout a přejít frontu, začal pracovat v Úřadu čs. vládního delegáta na Slovensku, odkud přešel do Úřadu předsednictva vlády a již v červenci 1945 byl přijat do národohospodářské sekce MZV. V l. 1945-48 vystudoval externě PrF (JUDr. 1948), aktivně se na MZV zúčastnil komunistického převratu (člen AV) a poté vedl až do reorganizace ministerstva tzv. oddělení románských zemí IV. sekce. V dubnu 1949 stál v čele čs. delegace na konferenci Mezinárodního červeného kříže v Ženevě a ještě na podzim 1949 byl (po J. Langovi /viz/) jmenován novým vyslancem ve Švýcarsku, kde formálně působil od prosince 1949. Pokračování jeho kariéry však vzápětí zbrzdilo jeho údajné „spojenectví“ se zatčenými náměstky V. Hajdu a A. Londonem (oba viz) a v březnu 1952 byl definitivně z Bernu odvolán. Byl zařazen do mezinárodního odboru, kde připravoval materiály pro zasedání EHK a část podkladů pro čs. delegace na VS OSN, r. 1954 byl ale vyloučen z KSČ a r. 1957 nakonec převeden do nově založeného ÚMPE, kde se zabýval ekonomickými problémy soudobé světové politiky. V r. 1960 musel odejít do Čs. akademie zemědělských věd a v l. 1961-64 pracoval v ÚVTEI, kde zpracovával studie o vývoji zemědělství v rozvojových zemích. R. 1964 byl „rehabilitován“ a se mohl vrátit do ÚMPE, kde mj. vydal monografii Skandinávie (1964) a zabýval se také vztahy ČSSR k rodící se západoevropské integraci, r. 1971 byl však znovu vyhozen a nucen až do penzionování pracovat u podniku Mototechna Praha.

Jindřich DEJMEK, Diplomacie Československa, Díl II. Biografický slovník československých diplomatů (1918-1992). Praha 2013, s. 620