Pocházel z rodiny generála Gejzy Szathmáryho, velitele 15. honvédského pluku. Po absolvování gymnázia v Užhorodě nastoupil na orientální obchodní akademii do Budapešti, po jejímž dokončení tam vystudoval PrF. Po studiích absolvoval v l. 1915-18 vojenskou službu. Po návratu nastoupil jako smluvní úředník v centrále pro rozdělování dobytka v Budapešti. Po vzniku Československa vystoupil do státních služeb, když od 1. 11. do 25. 12. 1918 působil jako smluvní úředník u československého zástupce v Budapešti. Odtud přešel jako ministerský vice-sekretář do ministerstva pro správu Slovenska k vládnímu poradci pro administrativní věci M. Ivankovi, 1. 12. 1920 pak vstoupil do služeb MZV, kde pracoval nejprve v ústředí, 1926-29 pak byl přidělen k vyslanectví ČSR v Budapešti, v l. 1931-33 jako legační taj. II. třídy k vyslanectví ČSR v Bělehradě a v l. 1933-36 na generální konzulát ČSR ve Vídni. Jeho diplomatická aktivita se začala rozvíjet na vyslanectví ČSR v Berlíně, kam byl v roce 1936 jmenován jako legační tajemník I. třídy, a kde navázal četné diplomatické kontakty, zejména s francouzským velvyslanectvím. Po podepsání mnichovské dohody vstoupil koncem roku 1938 do Hlinkovy Slovenské ľudové strany, po rozpadu ČSR v březnu 1939 pak vstoupil do služeb diplomacie slovenského státu a brzy byl ustanoven slovenským zástupcem v Polsku. 30. 6. 1939 odevzdal jako slovenský vyslanec pověřovací listiny polskému prezidentovi I. Mościckému, po napadení Polska vystoupil nicméně s prohlášením proti německé agresi a zařadil se do čs. zahraničního odboje. Po polské porážce odjel na západ a posléze byl v říjnu 1940 jmenován čs. exilovou vládou jako chargé d’affaires (od července 1941 vyslanec) u norské exilové vlády, s níž posléze na jaře 1945 odjel do osvobozeného Osla, kde založil tamní čs. vyslanectví; k 31. 12. 1945 byl zproštěn funkce a převeden do ústředí. Zemřel brzy po návratu do vlasti na následky mrtvice. Jeho aktivity za války dobře pospala ve svých memoárech jeho manželka V. Szathmáryová-Vlčková, Putování za svobodou (1946).

 

Lit.: Jan NĚMEČEK, Ladislav Szathmáry – portrét diplomata, SlovPř 80, 1994, č. 2, s. 225–231; Ladislav SZATHMÁRY, Tajná správa o činnosti dr. L. Szathmáryho v Berlíne, Bratislave a Varšave 1936–1939, in: Vznik Slovenského štátu. 14. marec 1939. Spomienky aktérov historických udalostí, 2. díl, eds. V. Bystrický, R. Letz, O. Podolec, Bratislava 2008, s. 179–247

 

Jindřich DEJMEK, Diplomacie Československa, Díl II. Biografický slovník československých diplomatů (1918-1992). Praha 2013, s. 228 - 229