Pocházel z dělnické rodiny; vystudoval medicínu na LF UK (MUDr. 1937), poté sloužil jako lékař v Kladně. V l. 1943-45 působil jako úředník na protektorátním ministerstvu práce, na stejném úřadě zůstal i po osvobození, současně vedl v Kladně vlastní poradnu pro choroby z povolání. Již od studií se angažoval v komunistickém hnutí, což mu později usnadnilo další kariéru. Od r. 1947 vedl oddělení bezpečnosti práce a průmyslového zdravotnictví při generálním ředitelství Čs. hutí, v l. 1951-52 byl šéfredaktorem časopisu Pracovního lékařství a od r. 1952 byl ředitelem ÚNZ při SONP Kladno. V školním roce 1957-58 byl děkanem LF UK, koncem r. 1958 byl stranickými místy navržen do čs. diplomacie a k 1. 9. 1959 přijat na MZV. Na tři měsíce byl vyslán „na zkušenou“ jako rada na ambasádu do Východního Berlína a od 1. 3. 1960 byl velvyslancem v Jugoslávii, kde působil do června 1962. Po krátké přípravě v Praze byl pak v říjnu téhož roku vyslán jako první velvyslanec ČSR do Alžírska, MZV však s jeho vedením ambasády nebylo příliš spokojeno (ač dostal k ruce jako zástupce kariérního diplomata Z. Pravdu /viz/). Vrcholem jeho mise byl doprovod prezidenta Ben Belly na návštěvě Prahy v dubnu 1964; k 20. 9. 1964 byl odvolán a převeden zpět na ministerstvo školství. Již od r. 1966 byl děkanem LF hygienické v Praze, v l. 1970-76 byl pak rektorem UK, od r. 1975 byl také akademikem ČSAV. V 70. letech se výrazně angažoval i v „normalizační“ politice – od r. 1976 byl poslancem SN (na mandát rezignoval až poč. r. 1990), od r. 1980 byl členem Světové rady míru, až do r. 1987 byl také ředitelem Centra pracovního lékařství Státního zdravotního ústavu.

Jindřich DEJMEK, Diplomacie Československa, Díl II. Biografický slovník československých diplomatů (1918-1992). Praha 2013, s. 618 - 619