Vyrůstal v rodině železničáře a sám také pracoval od svých patnácti na železnici. Od r. 1921, kdy byl pro svoje komunistické aktivity propuštěn, působil prakticky trvale v aparátu KSČ a později KSS. Ve dvacátých letech byl za své aktivity opakovaně odsouzen čs. demokratickou justicí, což byl důvod jeho krátkodobého přesunu na funkci redaktora v Ostravě. Po r. 1929 vedl tzv. bolševizaci strany na Slovensku a působil jako oblastní tajemník v několika městech; v r. 1935 zvolen poprvé jako poslanec do pražské sněmovny. Po delegalizaci KSČ na podzim 1938 odešel do emigrace do Moskvy, odkud byl v květnu 1939 vyslán do Paříže, aby vedl tzv. Zahraniční sekretariát KSČ. Už od ledna 1940 byl znovu v Moskvě v aparátu Komunistické internacionály, odkud byl v květnu 1941 vysazen na Slovensko. V červenci 1941 byl zatčen orgány slovenského štátu a internován až do února 1945, kdy se mu podařilo uprchnout a později přejít s partyzány frontu. To mu umožnilo zúčastnit se rozhovorů o příští poválečné vládě, v níž se stal jako lídr KSS jedním z pěti místopředsedů. Místopředsedou za KSS zůstal i ve vládách K. Gottwalda (1946-48) a později A. Zápotockého (1948-53), přičemž se mj. v únoru 1948 aktivně podílel na realizaci komunistickém převratu na Slovensku a prosazování jeho mocenských důsledků. V roce 1950 vedl i v řadách KSS boj proti intelektuálům a tzv. buržoazním nacionalistům, což mj. přispělo k pádu V. Clementise (viz), proti němuž vystupoval již ve třicátých letech.

Ačkoliv se nikdy nezabýval mezinárodními vztahy, byl 14. 3. 1950 jmenován ministrem zahraničí (současně zůstal místopředsedou kabinetu) a tento úřad zastával do března 1953, kdy nastoupil po A. Zápotockém do čela čs. vlády. Tyto roky, poznamenané vypjatou atmosférou studené války, se staly jak dobou úplné stagnace čs. zahraniční politiky, tak největšího úpadku pražského MZV, jež bylo v důsledku dalších čistek z let 1950-51 zbaveno většiny zbývajícího „buržoazního“ úřednictva i levicově orientovaných intelektuálů, jež do Černína přivedl v předcházejícím období V. Clementis. Dominantním rysem zahraničních vztahů tehdejší ČSR, jejichž technickým realizátorem bylo právě „Širokého“ MZV, se stala totální podřízenost politice a záměrům Moskvy, kde se nyní rozhodovalo i o významnějších ekonomických (a zahraničně-obchodních) problémech republiky, jež konkretizovala mj. nová pětiletá obchodní smlouva z července 1950. Podřízenost Moskvy přitom zcela limitovala i vztahy s dalšími lidově-demokratickými státy včetně nejbližších spojenců (jistou výjimku tvořilo smluvní uspořádání vztahů s NDR) a vedla prakticky k úplnému zmrazení relací se Západem, jež se omezily na ryze formální diplomatické styky. Ve sledovaném období však nedošlo ani k dalšímu rozvoji vazeb s rodícím se „rozvojovým“ světem, které byly naopak (podle rozhodnutí Moskvy) často rovněž dočasně omezeny. Atmosféra podezíravosti, pronásledování většinou domnělých oponentů režimu a v neposlední řadě pronásledování údajných nositelů partajních „úchylek“ pak vedla i destrukci již předtím prořídlého diplomatického aparátu. Z pěti náměstků, kteří řídili MZV v době nástupu VŠ do funkce, byli r. 1951 dva – V. Hajdu a A. London (oba viz) – uvězněni (a později odsouzeni k dlouholetému žalářování), jeden, J. Tauer, odstoupil a další (V. Borek) zemřel; zbavena funkcí a následně propuštěna (případně uvězněna) byla i většina přednostů odborů atd. Neméně drasticky byl „pročištěn“ kolektiv diplomatů na zastupitelských úřadech – v l. 1950-51 byli odvoláni prakticky všichni dosavadní vyslanci, velká část ZÚ zůstala často řadu měsíců bez přednostů atd.        

I jako předseda vlády VŠ v prvních letech své administrativy realizoval klíčové zahraničně-politické kroky vlády – zúčastnil se např. konference šéfů vlád evropských socialistických zemí v Moskvě v listopadu-prosinci 1954, na níž byl předjednán vznik multilaterální SSSR řízené aliance, v květnu následujícího roku participoval na konferenci ve Varšavě a podepsal za ČSR Varšavskou smlouvu atd. V následujícím období také vedl čs. státní delegace jak do metropolí menších spojeneckých zemí a také komun. Číny, tak do důležitějších států „třetího“ světa (Indie, Vietnam, Indonésie atd.) Při realizaci vnitřní politiky ovšem VŠ nesl (spolu s prezidentem A. Novotným) klíčovou zodpovědnost za pokračování v stalinistickém kursu v ČSR i po r. 1956. V září 1963 byl pod tlakem Chruščovova moskevského vedení zbaven vládních i stranických funkcí a poslán „do důchodu“; dožil v Praze.

 

A.: Část článků a statí V. Širokého o slovenské otázce vyšla tiskem ve sborníku Za šťastné Slovensko v socialistickém Československu (1952), stati z období po r. 1948 v knize Za socialistickou industrializaci Slovenska (1954). Nečetné texty z doby jeho vedení MZV souborně vydány nebyly, jeho projevy z let „premiérských“, týkající se zahraniční politiky, lze pak nalézt v oficiózním měsíčníku MZV Dokumenty k československé zahraniční politice. Torzo úředních písemností V. Širokého z doby vedení MZV je obsaženo v AMZV, GS.

 

Lit.: Karel KAPLAN, Mocní a bezmocní. Toronto 1989, s. 149–174; Jozef PEŠEK, Viliam Široký, in: TÝŽ (red.), Aktéry jednej éry na Slovensku 1948–1989. Prešov 2003, s. 316–323; J. DEJMEK, Ministr zahraničních věcí Viliam Široký, jeho úřad a diplomaté. (Kapitola z dějin československé komunistické diplomacie v letech 1950–52). In: P. Prokš (red.), Studie z moderních dějin. Praha 2010, s. 289–316.

 

Jindřich DEJMEK, Diplomacie Československa, Díl II. Biografický slovník československých diplomatů (1918-1992). Praha 2013, s. 602 - 603