Po střední škole vystudoval historii a slavistiku na FF UK (absolutorium 1952, PhDr. 1962). Od r. 1954 pracoval nejprve ve Slovanském ústavu ČSAV, od r. 1957 pak v tehdy založeném ÚMPE. Byl jedním z prvních čs. historiků, kteří se tu (v rámci tehdejších možností) začali zabývat nejnovějšími dějinami, již v 60. letech také vydal několik knih a studií o čs. zahraniční politice po r. 1945. Koncem dekády napsal několik analýz mezinárodního postavení tehdejší ČSSR a také v té době neortodoxní pohled na čs.-sovětské vztahy (Politika a vzťahy /1969/). Poč. r. 1970 byl z reorganizovaného ÚMV propuštěn a půl roku uvězněn pro „podvracení republiky“, později pracoval jako lesní dělník, myč oken apod. V soukromí se dále zabýval dějinami mezinárodních vztahů (a pod cizími jmény také vydal dvě knihy, mj. Metternich kontra Napoleon /1985/). V prosinci 1989 se stal poradcem ministra J. Dienstbiera (viz) a podílel se mj. na vyjednávání dohody o odchodu sovětských vojsk z ČSFR), od června 1990 pak zastával funkci posledního čs. velvyslance ve Francii. V Paříži zůstal i jako první titulář ČR, poté vedl na MZV odbor AP, od listopadu 1995 do podzimu 1997 pak působil jako velvyslanec v Belgii a Lucembursku. V listopadu 1997 se stal ministrem zahraničních věcí v druhé vládě V. Klause a v čele diplomacie zůstal i v úřednickém kabinetu J. Tošovského (do července 1998). Kariéru zakončil jako velvyslanec ve Švýcarsku (1998-2002). Vedle dalších prací vydal i tři svazky svých vzpomínek (Černínský palác v roce nula /1997/; Velvyslancem u Eiffelovy věže /2008/; Diplomacie je uměním kompromisu.  Cesta do NATO, do EU a další příběhy /2009/).

Jindřich DEJMEK, Diplomacie Československa, Díl II. Biografický slovník československých diplomatů (1918-1992). Praha 2013, s. 760