Studoval na evangelickém lyceu v Bratislavě, pro odpor proti tehdejšímu uherkému  ministerstvu školství byl na jaře 1906 nucen odejít do USA a tam postupně vystudoval evangelickou teologii ve Springfieldu (Ill.), přírodní vědy a posléze i práva v Chicagu (JUDr. 1916). Od počátku první světové války se zapojil do krajanských akcí proti habsburské monarchii (psal mj. do deníku Slovenské slovo), zúčastnil se i jednání o Clevelandskou dohodu (z 22. 10. 1915), znamenající přijetí programu československého státu slovenskými krajany. Na jaře 1916 byl Slovenskou ligou vyslán nejprve do Londýna za T. G. Masarykem a odtud do Paříže, kde se stal členem ČsNR. Od podzimu 1917 pak působil ve Švýcarsku, kde se stal vedoucím tamního Bureau de la presse tchécoslovaque, a kde také navázal kontakty se spojeneckými, zvláště americkými diplomaty. Na jaře 1918 se zúčastnil jako delegát ČsNR kongresu potlačených národů v Římě a podílel se tu též na jednáních M. R. Štefánika po zřízení čs. armády v Itálii; hned po vytvoření zatímní čs. vlády v Paříži v říjnu 1918 se pak stal prvním diplomatickým zástupcem ve Velké Británii a v červenci následujícího roku pak tamtéž i prvním vyslancem republiky, i když většinou nadále pracoval v Paříži. Už v lednu 1919 byl totiž jmenován generálním sekretářem čs. delegace na mírové konferenci a zde se také klíčovým způsobem podílel zvláště na jednáních o mír s Maďarskem (podepsal za ČSR Trianonskou smlouvu) a s Tureckem a současně, spoluprací s delegáty Království S.H.S. a Rumunska, napomáhal vytvářet Malou dohodu. Už v březnu 1921 byl ŠO jmenován prvním řádným vyslancem ČSR ve Francii a tuto klíčovou funkci pak zastával nepřetržitě až do jejího obsazení Němci v červnu 1940. Jako čs. titulář v Paříži se pak podílel jak na rozvoji česko-francouzských vztahů, tak na řadě aktivit dalších, mj. na půdě SN, kde brzy zaujal důležité členství v její kontrolní komisi (1927 byl jejím předsedou) a posléze i v dalších orgánech, mj. při odzbrojovacích jednáních. ČSR zastupoval i v reparační komisi (problém odškodnění a tzv. liberačního poplatku také osvětlil v podrobné studii Reparace /1934/) a podílel se i na rozvoji studia mezinárodních vztahů v ČSR (od r. 1936 jako docent mezinárodního práva, i jako autor řady studií a textů, např. publikací Malá dohoda /1933/, Společnost národů /1936/ ad.). Po německé okupaci českých zemí ŠO přetvořil nadále fungující legaci v Paříži za jedno z center rodícího se odboje a v dalších měsících vedl klíčová jednání s francouzskou vládou E. Daladiera o vzniku čs. armády ve Francii (dohoda z 2. 9. 1939). Jako člen Čs. národního výboru v Paříži, kam byl dodatečně kooptován, pak stál v čele jeho Správy pro zahraniční věci, formálně tedy řídil exilovou diplomacii. Jeho autorita však nebyla některými čs. diplomaty plně uznávaná a pád Francie jeho výjimečné postavení ukončil. V l. 1940-42 byl ŠO členem vlády J. Šrámka, jeho spory s prezidentem E. Benešem (viz) a dalšími českými politiky vedly ale k jeho odvolání z funkce ve vládě a posléze k odjezdu do USA, kde zůstal i po r. 1945. V těchto letech také vystupoval proti mainstreamu exilu i publicisticky, např. spisy Řízená demokracie při práci /1942/ a Triedenie duchov nastalo /1943/. V Americe působil na několika univerzitách, od r. 1949 byl také členem Rady svobodného Československa a čs. exil zastupoval i ve Sdružení porobených evropských národů (ACEN). Napsal též několik prací o postavení Československa v Evropě (Úloha Československa v Európe /1955/) a o americkém způsobu života (The Way of Free /1951/). Část z jeho nedokončených memoárů byla vydána až posmrtně v 90. letech.

 

Archiv: Hoover Institution Archives, Stanford, Osuský Collection

 

Literatura: Slavomír MICHÁLEK, Diplomat Štefan Osuský. 1889–1973. Bratislava 1999 (zde též bibliografie jeho prací); Robert KVAČEK, Obtížné spojenectví. Politicko-diplomatické vztahy mezi Československem a Francií 1937–1938. I. Praha 1989; Bohumila FERENČUHOVÁ, M. R. Štefánik a Štefan Osuský. Slovanské štúdie 1996, č. 1, s. 22–29; Osuský a Beneš po Mnichově. K nepublikované části pamětí vyslance Š. Osuského. Eds. J. Němeček, J. Kuklík, Moderní dějiny 10, 2002, s. 293–312; Bohumila FERENČUHOVÁ, Francúzsko a slovenská otázka 1789–1989. Bratislava 2009.

Jindřich DEJMEK, Diplomacie Československa, Díl II. Biografický slovník československých diplomatů (1918-1992). Praha 2013, s. 178