Po absolvování vinohradského gymnázia vystudoval francouzštinu a němčinu na univerzitách v Praze a Berlíně (absolutorium 1907), poté vyučoval až do léta 1914 na Čs. obchodní akademii v Praze (kde působil i E. Beneš /viz/). Výrazně se angažoval i v pokrokové straně. Od srpna 1914 byl nucen sloužit v rakousko-uherské armádě, již v létě 1915 byl zajat Rusy a záhy se začal angažovat v organizování českých zajatců a posléze při výstavbě čs. legií. V létě 1917 byl zvolen předsedou zajatecké komise Odbočky ČsNR na Rusi, od srpna t. r. se stal místopředsedou Odbočky a brzy i jejím zmocněncem u velitelství čs. armádního sboru. Po vítězství bolševické revoluce podporoval Masarykovu koncepci neúčasti legií v bojích mezi Sověty a jejich oponenty a od února 1918 vyjednával s bolševiky o možnosti jejich evakuace; po tzv. čeljabinském incidentu v květnu t. r. byl spolu s B. Čermákem uvězněn. Do ČSR se mohl vrátit až v prosinci, načež byl poč. r. 1919 kooptován do Prozatímního NS jako poslanec za sociální demokracii, již v únoru 1920 však vstoupil do diplomacie. Od března 1920 do dubna následujícího roku působil jako první vyslanec ČSR v Nizozemí, poté vedl od května 1921 do léta 1923 ZÚ ve Varšavě jako první řádný vyslanec v Polsku. Vzhledem k přechodné zdravotní indispozici musel být odvolán a po léčení byl pověřen vedením knihovny MZV, v té době se také věnoval historii odboje (editoval např. populární sborníky Masarykových projevů V boji za samostatnost /1927/ a Sborník vzpomínek na TGM /1930/), překládal také z ruštiny (mj. Vzpomínky na světovou válku generála A. A. Brusilova) Od března 1931 až do března 1939 potom působil jako vyslanec v Bulharsku, kde prožil mj. převrat r. 1934 a následné etablování diktatury cara Borise. V březnu 1939 vydal čs. vyslanectví v Sofii německému vyslanci, vzápětí se však zapojil do rodícího se odboje a později byl ustanoven přednostou prezídia Čs. národního výboru v Paříži. Po vzniku Státní rady v Londýně byl nejprve jmenován jejím tajemníkem, od podzimu 1941 do dubna 1945 byl pak jejím předsedou. V březnu 1945 vedl první transport do osvobozené vlasti; byl uvažován za prvního pováleného velvyslance ČSR v Moskvě, nakonec se však musel spokojit s ryze reprezentativní funkcí v čele Svazu národní revoluce, respektive později v ÚV Svazu protifašistických bojovníků. Po válce se podílel ještě na překladu velkých sovětských Dějin diplomacie (1947-1948); dožil v ústraní, ve vlastnictví rodiny je rukopis nepublikovaných vzpomínek.

 

Lit.: František HEJL (red.), Dějiny československo-bulharských vztahů. Praha 1980.

 

Jindřich DEJMEK, Diplomacie Československa, Díl II. Biografický slovník československých diplomatů (1918-1992). Praha 2013, s. 160