Syn významného českého myslitele, provokujícího politika a posléze zakladatele čs. státu; studoval akademické gymnázium v Praze, studia však nedokončil a v letech 1906-13 pracoval v různých pomocných profesích v USA, mj. v ocelárnách R. Cranea v Bridgeportu a jako učitel angličtiny. Za první světové války byl nucen sloužit v rakousko-uherské armádě u vozatajstva, brzy po vzniku Československa vstoupil do diplomatických služeb a působil v nich prakticky nepřetržitě až do své smrti r. 1948. Od února 1919 byl ministerským tajemníkem v rodícím se pražském MZV, od listopadu téhož roku do října 1920 vedl prozatímně vyslanectví republiky ve Washingtonu jako chargé d’affaires. Po té působil jako legační tajemník opět v ministerstvu, 1921-22 také krátce na vyslanectví v Londýně. V dubnu 1925 byl pověřen funkcí nového vyslance a zplnomocněného ministra ve Velké Británii a tento úřad pak vykonával nepřetržitě od léta téhož roku až do konce roku 1938. V londýnských politických i intelektuálních kruzích si i díky renomé svého otce získal četné kontakty, ve druhé polovině 30. let však marně oponoval politice appeasementu tehdejší vlád S. Baldwina a N. Chamberlaina. Z funkce odstoupil fakticky na protest proti politickému kursu pomnichovského Česko-Slovenska v prosinci 1938, v následujícím období pak odjel na přednáškové turné do USA, kde se také hned po německé okupaci českých zemí v březnu 1939 zapojil do odboje za obnovu státu.

V červenci 1940 se stal ministrem zahraničí v exilové československé vládě J. Šrámka a zůstal jím až do konce existence londýnské exekutivy, přičemž od r. 1942 byl současně i místopředsedou vlády a 1944-45 formálně vedl také MNO. Spolu s prezidentem E. Benešem se podílel na některých klíčových jednáních, např. o odvolání britského podpisu pod mnichovskou dohodou, z titulu své funkce také opakovaně pobýval v USA a navštívil i Kanadu a Irsko. U veřejnosti v okupované vlasti mu získaly velkou popularitu jeho pravidelné rozhlasové projevy v českém vysílání BBC (později shrnuté v knize Volá Londýn /1946/), ironizující německé okupanty a povzbuzující národ k rezistentním postojům. V březnu 1945 se po moskevských rozhovorech prezidenta E. Beneše, čs. vládních představitelů a komunistických poslanců v Moskvě stal ministrem zahraničí i v poválečné vládě Z. Fierlingera a zůstal v tomto úřadě i v prvních vládách K. Gottwalda jak po volbách r. 1946, tak po únorové krizi 1948. Od dubna do července 1945 se zúčastnil zakládající Konference OSN v San Francisku a později i I. a II. VS této instituce v Londýně a New Yorku, vedl také čs. delegaci na mírové konferenci s bývalými spojenci Německa v Paříži r. 1946. Při svých častých cestách na Západ se snažil posilovat vazby ČSR s demokratickým světem, jeho absence doma však mj. usnadnily posílení vlivu KSČ v ministerstvu. Ačkoliv se koncem února 1948 odmítl připojit k demisi demokratických ministrů, s novým Gottwaldovým režimem se nemohl ztotožnit a chystal se pravděpodobně odejít do nového exilu. V noci na 10. 3. 1948 se však stal ve svém bytě v Černínském paláci obětí násilného činu za nikdy zcela vyjasněných okolností. Texty jeho projevů a rozhovorů z let 1945-48 byly později vydány v publikaci Projevy, články a rozhovory 1945–1948 (1998).

 

A.: Masarykův ústav a Archiv AV ČR, Praha, f. Jan Garrigue Masaryk

 

Literatura: Robert BRUCE LOCKHART, Jan Masaryk. Osobní vzpomínky. Krnov 2003 (1. vydání Londýn 1952); Viktor FISCHL, Hovory s Janem Masarykem. Praha 1991; Ivan SVITÁK, Veliký skluz. Mnichov 1984; Lumír SOUKUP, Chvíle s Janem Masarykem. Praha 1993; Vladimír VANĚK: Jan Masaryk. Praha 1994; Jan KOSATÍK – Michal KOLÁŘ, Jan Masaryk. Praha 1997; Alexander ORT et cons. (eds.), Jan Masaryk. Diplomat, státník, humanista. I, II. Praha 1998; Jindřich DEJMEK, Nenaplněné naděje: Politické a diplomatické vztahy Československa a Velké Británie (1918–1938). Praha 2003; TÝŽ, Jan Masaryk jako ministr zahraničních věcí poválečného Československa (březen 1945 – březen 1948). In: Společnost Jana Masaryka. Informační zpravodaj, 2008, s. 11-26; Jan KALOUS (red.), Jan Masaryk. Úvahy o jeho smrti. Praha 2005 a 2010 (2. vyd.).

 

Jindřich DEJMEK, Diplomacie Československa, Díl II. Biografický slovník československých diplomatů (1918-1992). Praha 2013, s. 157