Syn prvního českého starosty Plzně a významného staročeského politika se po studiu dějin na univerzitách v Praze a ve Vídni (PhDr. 1898) postupně vypracoval již před 1. světovou válkou mezi nejpřednější české historiky. Od r. 1901 byl úředníkem Zemského archivu v Praze, od r. 1905 vyučoval jako docent, od r. 1912 jako profesor pro rakouské (později české) dějiny na FF české univerzity, v té době také napsal řadu významných historických prací, mj. Kurie a církevní správa zemí českých (1904-08), Bílá Hora (1913) a Přehled dějin selského stavu v Čechách a na Moravě (1919). Od r. 1917 se angažoval v protiaktivistickém proudu mladočeské strany, po vzniku ČSR se stal úředníkem ministerstva školství, jenž měl reorganizovat archivnictví v nové republice, poč. r. 1920 pak vstoupil z podnětu prezidenta- T. G. Masaryka do diplomacie.

Od března 1920 do prosince 1921 KK působil jako první vyslanec ČSR ve Vatikánu, od ledna 1922 pak jako první řádný vyslanec v Rakousku, kde se mj. aktivně podílel na rozvoji spolupráce obou nástupnických zemí. Od března 1925 do února 1927 byl vyslancem v Německu, kdy mj. opakovaně asistoval ministrovi E. Benešovi (viz) v Locarnu a později při jednání o vstup výmarské republiky do SN v Ženevě.  V únoru 1927 se stal  zástupcem ministra zahraničí (a současně do r. 1930 přednostou politické sekce MZV), jenž koordinoval chod ministerstva a současně vedl řadu důležitých jednání, mj. rozhovory o modus vivendi s Vatikánem (1927), o realizaci čs. přístavního pásma v Hamburku aj. Druhým mužem čs. diplomacie zůstal i poté, co byl Beneš zvolen v prosinci 1935 prezidentem, a vedení MZV se dočasně ujal ministerský předseda M. Hodža (viz); 29. 2. 1936 byl potom jmenován ministrem zahraničí v Hodžově vládě.

Jako šéf diplomacie se KK snažil v intencích prezidenta (a návaznosti na jeho politickou koncepci) upevnit mezinárodní postavení státu, většina jeho iniciativ ale skončila neúspěchem. Ztroskotala jednání o nové Locarno, následující po německé remilitarizaci Porýní (1936-37), neuspěla ani snaha o prosazení jednotného paktu MD, předložené na konferenci MD v Bratislavě v září 1936, ani snahy o jednotné smluvní propojení této aliance s Francií. Jistým úspěchem skončily jen rozhovory mezi zástupci MD (kterou zpočátku vedl KK jako předseda její Stálé rady) a Maďarska, jež v srpnu 1938 vyústily na poslední konferenci aliance do podpisu protokolů, komplikujících mj. možnosti maďarských útočných kroků proti ČSR. V měsících tzv. československé krize, v létě a na podzim 1938, se KK jako ministr zahraničí stával stále více především vykonavatelem rozhodnutí prezidenta, s nímž nakonec sdílel i přesvědčení o nutnosti akceptování mnichovské dohody, a v jejímž důsledku 4. 10. 1938 odstoupil z funkce.  

V měsících po „Mnichovu“ KK opakovaně publicisticky zasáhl do diskusí o údajných pochybeních předcházející zahraniční politiky, kterou nejcelistvěji prezentoval v knize Z dob naší první republiky, vydané těsně po něm. okupaci (1939). Poté se uchýlil do „vnitřního exilu“ do Ejpovic u Plzně, kde sepsal několik dalších národně obranných historických spisů, především Nesmrtelný národ (1940) a velké Dějiny československé, jež ovšem mohly vyjít až po osvobození (1946). Zapojil se i do občanského odboje (1943 se stal jedním z vůdců Přípravného revolučního národního výboru), v lednu 1944 byl ale zatčen a internován v Terezíně, na konci války pak s dalšími čs. diplomaty (J. Andriál, A. Heidrich  viz) na zámečku Jenerálka. Zemřel vzápětí po osvobození následkem útrap v sanatoriu Vráž u Písku.

Lit.: Jaroslav WERSTADT (red.), O Kamilu Kroftovi, historiku a diplomatovi. Praha 1936; F. M. BARTOŠ, Kamil Krofta. Praha 1946; Julius GLÜCKLICH, Kamil Krofta. Praha 1947; Jindřich DEJMEK, Historik v čele diplomacie: Kamil Krofta. Studie z dějin československé zahraniční politiky v letech 1936–1938. Praha 1998; Kamil KROFTA, Diplomatický deník 1919–1922. K vydání z autorova rukopisu J. Dejmek. Praha 2009.

Jindřich DEJMEK, Diplomacie Československa, Díl II. Biografický slovník československých diplomatů (1918-1992). Praha 2013, s. 126 - 128