Pocházel z učitelské rodiny; po měšťance absolvoval učitelský ústav (1907), až mnohem později vystudoval ještě Školu vysokých studií pedagogických v Praze (1921-23). Od r. 1907 působil jako učitel a řídící učitel na řadě obecních a „měšťanských“ škol v okolí Prahy (Stodůlky, Řepy. Roztoky, Liboc, aj.), po vzniku ČSR i v samotné metropoli (Dejvice, Bubeneč, Smíchov), naposledy jako ředitel měšťanské dívčí školy v Praze-Karlově. Za první republiky byl také redaktorem Časopisu čes. učitelstva, kde hojně publikoval stati o problémech pedagogů na nižších stupních škol. Před r. 1938 inklinoval k sociální demokracii (jeho aktivity vyzdvihoval i tehdejší sociálně demokratický poslanec V. Beneš), za okupace se zúčastnil ilegálních aktivit v učitelské skupině okolo prof. J. Peška a později se podílel také na založení ilegální ÚRO. Po osvobození vstoupil do KSČ a hned r. 1945 se stal i předsedou Odborového svazu zaměstnanců školství a osvěty v rámci „jednotných odborů“. V této funkci podporoval snahy Z. Nejedlého o unifikaci československého školství podle sovětského vzoru, hojně byl také obesílán jako delegát „pokrokových“ učitelů na mezinárodní konference pedagogů z „lidově demokratických“ států střední a východní Evropy. K 1. 6. 1951 byl přijat na MZV a ještě týž měsíc vyslán jako nový titulář do Rakouska, kde pak působil jako vyslanec do dubna 1955. V době jeho formálního vedení legace tu dosáhla vrcholu aktivita rezidentury StB v čele s mjr. M. Nacvalačem, podílející tehdy se mj. na únosu exministra B. Laušmana. Hned po návratu do Prahy byl penzionován.

 

Lit.: Josef FROLÍK, Špion vypovídá. Praha 1990, s. 134–135.      

 

Jindřich DEJMEK, Diplomacie Československa, Díl II. Biografický slovník československých diplomatů (1918-1992). Praha 2013, s. 433 - 434