Narodil se v rodině universitního profesora Josefa Kopeckého, zakladatele českého půdoznalství. Jeho studia na reálném gymnáziu na Královských Vinohradech přerušila I. světová válka, v březnu 1917 musel narukovat do rakousko-uherské armády. Sloužil u polních myslivců v Murau v severním Štýrsku, po složení válečné maturity pak na ruské frontě. Do Prahy se vrátil v listopadu 1918 a s krátkou přestávkou služby v československé armádě studoval na PrF UK (JUDr. 1923). V roce 1923 se stal předsedou Ústředního svazu československého studentstva, zastával také funkci místopředsedy Mezinárodní konference studentů, jeho hlavním doménou se nicméně stalo novinářství, kde působil jako zahraničněpolitický redaktor Českého slova. Po neshodě s vedením Melantrichu odjel v roce 1931 jako zahraniční komentátor na Balkán a v této funkci se sblížil s čs. diplomacií, pro niž pracoval jako neoficiální zpravodaj nejprve v Bukurešti a poté v Bělehradě. Do služeb MZV vstoupil oficiálně v únoru 1935 a po krátkém působení ve zpravodajské sekci (vrchní ministerský komisař) nastoupil jako legační tajemník tiskové služby na vyslanectví ČSR ve Švýcarsku. Po zřízení Úřadu stálého delegáta ČSR při Společnosti národů v Ženevě v roce 1938 byl pověřen jeho vedením, úřad se mu podařilo udržet i po okupaci českých zemí v březnu 1939. V listopadu 1942 ho československá exilová vláda jmenovala Stálým delegátem u SN, u níž působil až do její likvidace v roce 1946, v březnu 1945 pak byl jmenován i vyslancem ve Švýcarsku. Po návratu do Prahy v červnu 1946 byl ustanoven přednostou oddělení pro Polsko a balkánské státy v politické sekci MZV (II/2) a byl také členem československé delegace na mírových jednáních s Itálií, Rumunskem, Maďarskem a Bulharskem v Paříži. Po únoru 1948 se stal jako přední exponent národně socialistické strany na ministerstvu terčem represí ze strany KSČ; už v březnu 1948 byl dán na dovolenou s čekatelným a počátkem září t. r. propuštěn z MZV. Při pokusu o ilegální přechod hranic 8. 8. 1949 byl se svou ženou zatčen, v r. 1954 odsouzen pro velezradu a špionáž a propuštěn až po amnestii v roce 1960. Řadu let mu byl upírán nárok na penzi a musel až do smrti pracovat jako překladatel pro různé organizace; vedle řady drobnějších vzpomínkových textů, uveřejněných v 60. letech (ČsČH, Historie a vojenství 1968 atd.), tehdy sepsal i obsáhlé memoáry, vydané ovšem až posmrtně. Srov. Ženeva. Politické paměti 1939–1945, ed. J. Němeček (1999), a Paměti diplomata, ed. J. Tomeš (2004).

 

Literatura: Jan NĚMEČEK, K životním osudům diplomata J. Kopeckého, in: Ženeva. Politické paměti 1939–1945. Praha 1999, s. 7–18; Josef TOMEŠ v: J. KOPECKÝ, Paměti diplomata, Praha 2004, s. 513–524.

J.Nk.

Jindřich DEJMEK, Diplomacie Československa, Díl II. Biografický slovník československých diplomatů (1918-1992). Praha 2013, s. 116