Pocházel z rodiny drobného živnostníka; za okupace se vyučil drogistou a do r. 1949 pracoval v soukromé drogérii v Brně, již r. 1947 vstoupil do KSČ. V l. 1949-53 vystudoval Fakultu mezinárodních vztahů na VŠPHV (RSDr. 1953), později, v polovině 60. let, ještě postgraduálně studoval na Institutu společenských věd při ÚV KSČ, kde se zabýval problémem revoluce v Egyptě (CSc. 1967). Od července 1953 pracoval téměř nepřetržitě na MZV až do svého penzionování. Kariéru začal na asijském odboru (AO/4), v l. 1954-55 působil v čs. delegaci při DKNS v Koreji, poté byl referentem pro Indii a později pro Japonsko opět v AO. V l. 1957-60 byl přidělen jako II. tajemník na čs. ambasádě v Tokiu, brzy po návratu přešel na rok (1961/62) na VŠ stranickou při ÚV. Od července 1964 do září 1968 působil jako I. tajemník velvyslanectví v Káhiře, kde později údajně pomáhal „stmelit“ „zdravé“ síly. Od října 1969 byl téměř dva roky převeden do reorganizovaného OMP ÚV KSČ, odkud byl pak vyslán zpět na MZV, aby pomohl dokončit jeho „očistu“. Od 1. 9. 1971 vedl tehdejší 8. odbor pro Blízký východ a Afriku, od října 1972 do února 1977 byl velvyslancem v Maroku. Po návratu z Rabatu byl přidělen zpět k 8. odboru, aby napomohl připravit jeho znovurozdělení na blízkovýchodní (8.) a africký (10.) odbor, sám pak krátkou dobu řídil nejprve druhý z nich a posléze – od září 1977 do podzimu 1984 – odbor blízkovýchodní. Od prosince 1984 do května 1989 zastával funkci velvyslance v Tunisku; po skončení mise se připravoval na velvyslanecké působení v Íránu, k tomu však již nedošlo. Ještě v prosinci 1989 byl sice jmenován ředitelem 5. odboru FMZV, do jehož kompetence náležely záležitosti Blízkého východu a v lednu 1990 také vedl čs. delegaci do Tel Avivu, aby dojednal obnovení diplomatických vztahů s Izraelem. Již v únoru t. r. byl však převeden do sekretariátu tehdejší náměstkyně V. Bartoškové jako poradce a k 30. 4. 1990 byl penzionován.

Jindřich DEJMEK, Diplomacie Československa, Díl II. Biografický slovník československých diplomatů (1918-1992). Praha 2013, s. 397