JÍNA Jan
(18. 9. 1890, Libštát – 9. 2. 1962, Praha)
Po absolvování gymnázia vystudoval PrF na české univerzitě (JUDr. 1914), poté působil jako soudní praktikant a v l. 1916-18 jako advokátní koncipient. Od března 1918 pracoval v Průmyslové bance v Praze, jako člen realistické strany se zapojil i do sítě domácího protirakouského odboje a vzápětí po vzniku republiky, v lednu 1919, vstoupil do formující se diplomacie. Zúčastnil se jednání mírové konference v Paříži a v únoru 1920 byl vyslán jako vicekonzul (později konzul II. třídy) na generální konzulát do Hamburku, kde působil do r. 1925. V l. 1926-28 byl přidělen jako legační tajemník II. třídy na vyslanectví v Berlíně, po návratu byl zařazen do kabinetu ministra a r. 1929 jmenován Benešovým parlamentním referentem, jímž zůstal až do r. 1932. V l. 1933-34 působil jako legační rada (a zástupce vyslance) v Bělehradě, poté se stal zástupcem vedoucího jednoho z oddělení politické sekce MZV. Po odjezdu V. Kučery (viz) do Stockholmu si jej ministr K. Krofta (viz) zvolil za přednostu svého kabinetu, jímž zůstal až do jeho rezignace poč. října 1938. Po Mnichovu byl odvolán a posléze bylo rozhodnuto o jeho odchodu na dovolenou s čekatelným, což ovšem znemožnila okupace v březnu 1939. Zapojil se do rodícího se odboje a podílel se mj. na budování tzv. Politického ústředí (sám zprostředkovával kontakty s generálem A. Eliášem), již v červnu 1940 však byl zatčen a vězněn v Berlíně. Ačkoliv byl tzv. lidovým soudem r. 1942 zproštěn původní obžaloby, byl internován až do konce války v Terezíně, na Pankráci a v KT Flossenbürg (což později vypsal v krátkém raportu Léto na Pankráci /1945/). Po osvobození se měl stát přednostou politické sekce MZV, už v listopadu 1945 však přešel do KPR a byl jmenován vedoucím jejího politického odboru, angažoval se také v národně socialistické straně. V době vládní krize v únoru 1948 zprostředkovával kontakty E. Beneše (viz) s demokratickými ministry a údajně se o něm uvažovalo jako o možném předsedovi úřednické vlády; brzy po Benešově abdikaci pak byl penzionován. V l. 1950-52 byl znovu vězněn, díky zdravotním problémům byl však propuštěn; dožil v ústraní v jihočeském Chýnově.
Jindřich DEJMEK, Diplomacie Československa, Díl II. Biografický slovník československých diplomatů (1918-1992). Praha 2013, s. 104