Vyrůstal v rodině průvodčího, v r. 1942 maturoval na učitelském ústavu ve Sv. Janu pod Skalou. V l. 1942-43 působil jako pomocný učitel v Nymburce, pak byl totálně nasazen v říši, v březnu 1945 uprchl do Čech a zúčastnil se odboje v oblasti Nymburka. Již v r. 1945 se stal členem KSČ, již r. 1946 byl tajemníkem OV KSČ v Nymburce a současně v l. 1946-1949 vystudoval VŠ politickou a správní v Praze (ing. 1949), kde pak krátce působil i jako asistent. Od září 1949 působil na MZV, v jehož službách nakonec pracoval téměř čtyřicet let. Zpočátku byl zařazen ve školním oddělení, v l. 1950-52 byl přidělen jako II. tajemník k vyslanectví v Rio de Janeiru, poté vedl jako chargé d’affaires do konce r. 1953 vyslanectví v Uruguaji. Po návratu domů stál v letech 1954-55 v čele latinsko-americké oddělení v americko-britském odboru (ABO/2), poté byl zástupcem vedoucího tiskového odboru. Očekávanou misi v Mexiku nahradilo vyslání v březnu 1959 vyslání do Izraele, kde pak vedl jako chargé d’affaires až do července 1961 tamní vyslanectví. Od srpna 1961 působil tři roky jako velvyslanec v Brazílii, odkud byl odvolán krátce po svržení prezidenta Goularta. Po návratu byl téměř čtyři roky (1964-68) poradcem ministra zahraničí pro otázky rozvojových států, v srpnu 1968 se dostal do konfliktu se státním tajemníkem V. Pleskotem (viz), když prosazoval změny v dokumentech odsuzujících invazi do ČSSR. Od září 1968 do března 1971 zastával funkci velvyslance v Iráku, po návratu do Prahy v březnu 1971 se stal na téměř čtyři roky (do února 1975) náměstkem ministra zahraničí pro rozvojové státy a současně vedl 3. odbor asijských socialistických států. V této funkci mj. reprezentoval ČSSR v EHK, vedl misi dobré vůle do Indie, Srí Lanky aj. Od února 1975 byl potom čtyři roky prvním poválečným velvyslancem v Portugalsku. K 1. březnu 1979 se stal zástupce ředitele ÚMV, který 1981-82 dočasně řídil; v prosinci 1988 byl penzionován.

Jindřich DEJMEK, Diplomacie Československa, Díl II. Biografický slovník československých diplomatů (1918-1992). Praha 2013, s. 373 - 374