Pocházel z významné slovenské vlastenecké evangelické rodiny, v letech 1896-98 studoval práva na univerzitě v Budapešti, 1916-18 pak filozofii na univerzitě ve Vídni, završené doktorátem. Od mládí se angažoval v politice, už od roku 1906 byl jedním z vůdců Slovenské národní strany (usiloval mimo jiné o spolupráci s českými agrárníky), pokoušel se o aktivní spolupráci se zástupci Jihoslovanů a Rumunů na půdě uherského sněmu, od roku 1910 navázal také úzké kontakty i s následníkem trůnu Ferdinandem d’Este a snažil se ovlivnit jeho záměry příští reorganizace podunajské monarchie. Aktivně se věnoval i publicistice, v l. 1900-02 byl vydavatelem a redaktorem Slovenského denníku a 1903-14 Slovenského týždenníku v Budapešti, kde v letech 1905-10 působil jako poslanec sněmu. Brzy po vzniku Československa byl vyslán jako zástupce pražské vlády do Budapešti, kde od listopadu 1918 vyjednával o odchodu maďarských vojsk ze Slovenska a stanovení první, prozatímní demarkační linie mezi ČSR a Maďarskem (tzv. dohoda Hodža – Bartha z 6. 12. 1918), po skončení mise v Maďarsku, kterou podrobně vylíčil v knize Slovenský rozchod s Maďarmi roku 1918 (1929), se začal plně věnovat domácí politice. Stal se vůdčím představitelem agrární strany na Slovensku a v l. 1920-38  byl místopředsedou celostátního výboru strany, celé meziválečné dvacetiletí (1918-38) byl také poslancem Národního shromáždění, a hned od r. 1919 zasedal jako ministr v koaličních vládách. V l. 1919-20 a 1926-27 byl ministrem pro sjednocení zákonů, v l. 1922-26 a znovu 1932-35 ministrem zemědělství, v l. 1926-29 ministrem školství, což ho posléze, v listopadu 1935 přivedlo jako prvního Slováka do úřadu ministerského předsedy ČSR. Vedle politiky byl opět činný i publicisticky, organizačně a menší míře i pedagogicky. Za svoji práci Československý rozkol: príspevky k dejinám slovenčiny (1920) získal již r. 1921 profesuru novověkých dějin na FF UKom. V roce 1924 stal zakladatelem a do roku 1938 předsedou Československé akademie zemědělské. Výraznou aktivitu publicistickou dokumentuje obsáhlý soubor jeho studií a projevů, publikovaný počátkem 30. let pod názvem Články, reči, štúdie (sv. I-VII, 1930-34).

Počátkem listopadu se stal předsedou československé vlády a v polovině prosince t. r., po zvolení E. Beneše (viz) prezidentem, také na dva a půl měsíce (do konce února 1936) ministrem zahraničních věcí. Jako dočasný šéf zahraničního resortu se pokusil nastartovat realizaci svého středoevropského („Hodžova“ či „dunajského“) plánu, usilujícího o výraznější ekonomické provázání pěti podunajských států (ČSR, Rakousko, Maďarsko, Jugoslávie a Rumunsko) a jejich hospodářské oživení cestou zintenzivnění jejich obchodu (především exportu agrárních produktů) se západní Evropou. Za tím účelem podnikl počátkem r. 1936 návštěvu Paříže a pak i Jugoslávie, díky odporu horthyovského Maďarska, postupného odvrácení Jugoslávie od spolupráce s Malou dohodou a také malému zájmu západoevropských velmocí však jediným výsledem iniciativy bylo jisté prohloubení spolupráce ČSR s Rakouskem. S tamním kancléřem K. Schuschniggem se také MH opakovaně setkával i v následujícím období, kdy již vedení resortu MZV převzal (29. 2. 1936) K. Krofta (viz). Jako ministerský předseda se pak MH snažil především o řešení národnostních problémů v Československu, jeho pokus o celkovou decentralizaci státu a liberalizaci národnostní politiky v podobě tzv. národnostního statutu z jara 1938 ale narazil na nesmiřitelný odpor Sudetoněmecké strany, řízené již Berlínem, velké ambice části slovenských katolických autonomistů, a také na kritiku západních velmocí, snažících se v duchu své politiky appeasementu prosadit v Praze ústupky dalekosáhlejší. Až do srpna 1938 zůstal nicméně MH určujícím partnerem komplikovaných jednání, v nichž byl jen postupně zastiňován prezidentem E. Benešem (viz). Konec jeho vlády vyvolalo Západem ultimativně vynucené přijetí tzv. anglo-francouzského plánu na odstoupení části čs. pohraničí Německu 21. 9. 1938 a následná vlna odporu české veřejnosti proti dalším ústupkům.

Po své demisi odjel MH koncem září 1938 na léčení do Švýcarska a poté do Francie, kde později, na podzim 1939 založil SNR jako opoziční orgán proti Čs. národnímu výboru v Paříži. Po pádu Francie se stal v letech 1940-44 členem a 1940-41 i místopředsedou Státní rady v Londýně, práce v této exilové instituci se však prakticky nezúčastnil a na podzim 1941 odjel do USA. Zde se aktivně, často velmi polemicky zapojil do propagandistické práce ve slovenské krajanské obci a zároveň udržoval styky se State Departmentem, pro který zpracoval několik memorand o středoevropské problematice. Jeho nejvýznamnější prací se stala kniha Federation in Central Europe. Reflections and Reminiscences (Londýn 1942, slovenský překlad Bratislava 1997), v níž představil svůj model středoevropské federace, navazující na jeho původní myšlenku neuskutečněného plánu z podzimu 1935, směřující nyní až k vytvoření středoevropského ekonomického celku v podobě celní unie se společnou měnou.

 

A: Archiv Národního muzea, Praha, pozůstalost M. Hodži; Archív literatúry a umenia Matice slovenskej, Martin, pozůstalost M. Hodži.

 

Lit.: Anton ŠTEFÁNEK – F. VOTRUBA – F. SEĎA (red.), Milan Hodža. Publicista, politik, vedecký pracovník. Spomienky, úvahy, štúdie. Praha 1930; Olga VOTOČKOVÁ- LAUERMANOVÁ, Dr. Milan Hodža – stručný přehled života a díla. Praha 1938; Michal Múdry, Milan Hodža v Amerike, Chicago 1949; Vladimír ZUBEREC, Príspevok k dejinám vzniku agrárnej strany na Slovensku. Hist. časopis 1967, č. 4; Jan Kuklík, Jan Němeček, Hodža versus Beneš. Milan Hodža a slovenská otázka za druhé světové války, Praha 1998; Samuel Cambel, Štátnik a národohospodár Milan Hodža 1878–1944, Bratislava 2001; Miroslav Pekník a kol., Milan Hodža, štátnik a politik, Bratislava 2002; R. NÁJEMNÍKOVÁ-ČERMÁKOVÁ, Milan Hodža in the Office Czechoslovak Foreign Ministr, in: Studia Territorialia, IV, 2002, s. 151-166; Pavol LUKÁČ, Milan Hodža v zápase o budúcnosť strednej Európy v rokoch 1939-1944. Bratislava 2006; Alena BARTLOVÁ – Ivan THURZO, Slovenský Perikles. Náčrt životnej cesty Milana Hodžu, prvého slovenského predsedu vlády ČSR. Bratislava 2008; Miroslav PEKNÍK, Milan Hodža, politika a žurnalista. Bratislava 2008; Matej HANULA, Za rolníka, pôdu a republiku. Slovenskí agrárníci v prvom polčase prvej ČSR. Bratislava 2011.

J. Nk. – J. Dk

 

Jindřich DEJMEK, Diplomacie Československa, Díl II. Biografický slovník československých diplomatů (1918-1992). Praha 2013, s. 089