Pocházel z rodiny učitele Karla Halfara, zakladatele české menšinové školy v Soběšovicích. Po absolvování gymnázia vystudoval práva na české univerzitě (JUDr. 1903), poté sloužil jako vojenský auditor a později soudce nejprve v rakousko-uherské a od r. 1918 i v čs. armádě (1919: pplk. justiční služby), od r. 1909 působil dokonce na vídeňském ministerstvu války, odkud byl po vzniku republiky převzat na etablující se MNO. Na MZV přešel v dubnu 1921 jako odborový rada a působil nejprve v jeho administrativní sekci, kde se podílel mj. na prošetřování některých personálních kauz (např. B. Štěpánka /viz/). Později, po reformě MZV (1924-25) byl jmenován přednostou mezinárodně-právního odd. politické  sekce (odd. II/5). Od září 1930 byl pověřen vedením legace v Egyptě, nejprve jako chargé d’affaires a od srpna 1932 jako vyslanec, již koncem r. 1933 byl ale z úsporných důvodů z Káhiry odvolán do ústředí (úřad pak vedl až do konce republiky jako chargé d’affaires B. Szalatnay /viz/) a dán na dovolenou s čekatelným. Ačkoliv se snažil (mj. prostřednictvím lidoveckého ministra J. Šrámka) dosáhnout reaktivace, byl dán k 31. 5. 1937 na „dočasný odpočinek“ a r. 1947 formálně penzionován.

Jindřich DEJMEK, Diplomacie Československa, Díl II. Biografický slovník československých diplomatů (1918-1992). Praha 2013, s. 77