Maturoval na vojenském gymnáziu (1951), poté působil několik let jako učitel v pohraničí. V l. 1955-60 studoval češtinu a ruštinu na FF UK, již od r. 1958 také pracoval jako komentátor zahraničního vysílání Čs. rozhlasu v Praze. V šedesátých letech překládal z ruštiny a polštiny, přispíval také do Literárních novin a do Plamene. V l. 1967- 68 působil jako čs. dopisovatel v Moskvě, odkud byl fakticky vypovězen po srpnové invazi do ČSSR. V následujícím roce byl reaktorem reformních Listů, v r. 1970 mu bylo v souvislosti s vyloučením z KSČ zakázáno publikovat a v následujících letech byl nucen živit se jako skladník, později jako čistič oken. Náležel k prvním signatářům Charty 77, přispíval do samizdatových sborníků a také pokračoval v překládání (pod jménem Helena Sofrová, Květa Koževniková a Jiří Honzík). V l. 1988-98 náležel k redakci opozičních samizdatových Lidových novin, v první fázi listopadové revoluce byl mluvčím Koordinačního centra OF. V lednu 1990 náležel k první skupině nekomunistických úředníků, kteří přišli na MZV. Byl ustaven mluvčím MZV a šéfem jeho tiskového odboru, od června do října 1990 se pak stal jedním z náměstků ministra J. Dienstbiera (viz), do jehož kompetence spadala především agenda vztahů s SSSR včetně problémů odsunu sovětských vojsk z ČSFR. Od října 1990 byl ministrem obrany ve druhé vládě M. Čalfy, po porážce OH ve volbách 1992 přešel do kanceláře prezidenta V. Havla. Po znovuzvolení V. Havla prvním českým prezidentem se stal jeho prvním kancléřem, v l. 1996-2000 pak působil jako druhý velvyslanec České republiky v Ruské federaci.    

Jindřich DEJMEK, Diplomacie Československa, Díl II. Biografický slovník československých diplomatů (1918-1992). Praha 2013, s. 691 - 692