Budoucí československý ministr zahraničních věcí se narodil v rodině drobného zemědělce. Vystudoval obchodní akademii  (maturita 1929), poté pracoval v ČKD v Libni jako mzdový účetní (do r. 1932). V letech 1934-38 působil jako aktivista Svazu přátel SSSR a sekretář revue Svět sovětů, již v r. 1935 také vstoupil do KSČ. Za okupace pracoval jako fakturista a korespondent ve firmě ODOL v Praze, od r. 1944 byl členem tzv. IV. ilegálním vedení KSČ a v této roli se stal později také členem podzemní ČNR, což mu umožnilo dostat se mezi čelní představitele strany po r. 1945. Po osvobození (1945-48) byl nejprve jmenován a ve volbách v květnu 1946 zvolen poslancem za KSČ, současně působil v kádrovém oddělení ÚV KSČ. V letech 1948-53 byl jedním z tajemníků ÚV KSČ, současně zastával funkci jednoho z místopředsedů již „usměrněného“ NS a dočasně i předsedy komunistickéh  poslaneckého klubu.

Ministrem zahraničí na místo V. Širokého (viz) byl VD jmenován ve vládě A. Zápotockého v lednu 1953 a zůstal jím i v následujících vládách, vedených svým předchůdcem. Funkci pak překvapivě podržel i ve výrazněji obměněném kabinetu Jozefa Lenárta v září r. 1963, čímž se posléze stal nejdéle úřadujícím ministrem zahraničí v celém komunistického  bloku. K jeho více než patnáct let trvajícímu řízení čs. zahraniční politiky, jež skončilo až koncem března 1968, jistě přispěla osobní vazba na stranického šéfa a od r. 1957 i prezidenta A. Novotného, ale zřejmě i v rámci východního bloku nadstandardní vztahy se sovětskými „spojenci“ a patrony. Československá diplomacie za jeho vedení ostatně téměř výlučně kopírovala zahraniční politiku SSSR a minimálně imaginativní ministr se sám zaměřoval spíše na kontrolu byrokratického fungování a především politické loajality a „čistoty“ svého úřadu, nežli na diplomatické iniciativy byť v rámci prostoru vymezeného danými poměry. Ve své funkci nicméně vykonal řadu státních návštěv, od r. 1953 až do r. 1967 pravidelně vedl s jedinou výjimkou čs. delegace na podzimní VS do New Yorku, a později se podílel se i na postupné aktivizaci čs. zahraniční politiky v šedesátých letech, i když hybnými motory čs. diplomacie tu byla především část jeho náměstků (viz J. S. Hájek /viz/, později A. Gregor, V. Pithart, O. Klička aj., /všichni viz/). Oproti svému předchůdci také obnovil – byť ryze formální – informování NS o zahraniční politice státu v podobě relativně častých expozé a výkladů. V neposlední řadě se mu postupně od druhé poloviny 50. let podařilo obnovit a stabilizovat čs. diplomatickou službu, aby byla s to v rámci daných realit udržovat standardní podobu vztahů se zahraničím. 

Z hlediska politické aktivity lze Davidovo řízení MZV rozdělit na dvě periody. V první, trvající zhruba do počátku šedesátých let, v níž byl i v oblasti zahraniční politiky zastíněn akcemi (a cestami) ministerského předsedy V. Širokého a do jisté míry i ministra zahraničního obchodu R. Dvořáka (viz) a předsedy NS Z. Fierlingera (viz), se omezoval prakticky výlučně na sporadické návštěvy Moskvy a některých menších spojeneckých metropolí, a pak na zmiňované zájezdy na VS OSN, na nichž sekundoval šéfům sovětské diplomacie. Z hlediska mezinárodně právního byly zřejmě nejdůležitější jeho podpisy některých smluv, upravujících vztahy s částí sousedních zemí, mj. smlouva s Polskem o konečném vytyčení státních hranic (13. 7. 1958), smlouva s Maďarskem o úpravě některých otázek státního občanství (4. 11. 1960) a také několik konzulárních a dalších dohod, jimiž se alespoň částečně normalizovaly mezistátní vztahy uvnitř bloku. Od počátku šedesátých let prováděl i VD poněkud aktivnější politiku. Osobně navštívil několik nejdůležitějších „neangažovaných“ zemí, např. Egypt (únor 1964), Jugoslávii (květen 1964) a Indii (leden 1965) a postupně aktivizoval i na úrovni vzájemných návštěv ministrů zahraničí relace s částí států západní a severní Evropy, většinou poprvé v podobné formě od etablování komun režimu. Již v říjnu 1963 se při zpáteční cestě z New Yorku zdržel v Londýně (a r. 1965 v Praze přijal svého resortního kolegu M. Stewarta), poč. r. 1966 navštívil Dánsko, v listopadu téhož roku hostil šéfa francouzské diplomacie C. de Murvilla, v prosinci téhož roku přijel do Kanady, následujícího roku do Finska atd. Z hlediska mezinárodně právního pak jím vedená diplomacie uzavřela řadu nových bilaterálních smluv, mj. i nové spojenecké smlouvy s Polskem (1. 3. 1967) a NDR (17. 3. 1967), řadu nových dohod konzulárních, kulturních a obchodních, částečně obnovujících vazby v této oblasti se Západem (např. dohoda s Francií z 26. 11. 1967, kterou podepsal se svým resortním kolegou C. de Murvillem). Důležité bylo také alespoň částečné završení celé plejády jednání s řadou západních států o majetkoprávních otázkách, byť s některými (Británie, USA) byla posléze dokončena až v další dekádě.

Po svém vystřídání J. S. Hájkem (viz) ve vládě O. Černíka (duben 1968) VD zůstal poslancem parlamentu (a pak FS), už v prosinci 1968 byl (na žádost Sovětů) znovu reaktivován do MZV s titulem velvyslance do 2. TO. Od ledna 1969 pak zastával funkci velvyslance v Bulharsku, odkud byl ovšem již k 15. 9. 1971 byl odvolán, neboť byl znovu „zvolen“ poslancem za Klatovy, brzy i místopředsedou nového FS a předsedou jeho Sněmovny lidu. Mandát a část předsednických funkcí v komunistickém parlamentu zastával až do ledna r. 1990, kdy byl mj. svými voliči v Klatovech vyzván k rezignaci a odvolán ze všech postů. Zemřel o šest let později v ústraní v Praze, aniž vydal ze své dlouholeté politické aktivity a půldruhé dekády trvajícího vedení pražské diplomacie jakékoliv podrobnější svědectví.

A.: Většina Davidových parlamentních exposé a projevů před plénem VS OSN v New Yorku byla publikována v od r. 1953 vycházející sbírce Dokumenty zahraniční politiky Československa. Zlomek jeho archivu je dochován v AMZV, f. GS 1966 – 1970.

Lit.: Podrobnější biografie o VD chybí. Srv alespoň: Tad SZULC, Czechoslovakia since World War II. New York 1971; Ivan BROŽ, Stanislav SUJA, Zahraniční politika ČSSR. Praha 1981; D. Rozehnal (ed.), Jiří Hájek – 80. Praha 1993; Karel KAPLAN, Kořeny československé reformy 1968. Díl I. Praha 2000; Jindřich DEJMEK, Československo, jeho sousedé a velmoci ve XX. století (1918–1992). Vybrané kapitoly z dějin československé zahraniční politiky. Praha 2002; Alexandr ORT, Česká zahraniční politika. Plzeň 2005; Pavol PETRUF, Československá zahraničná politika 1945–1992. Bratislava 2007; Jindřich DEJMEK, Profil československé diplomacie v šedesátých letech (do Pražského jara 1968), in: Posláním historik: Pocta prof. Robertu Kvačkovi k 80. narozenínám. Praha 2012, s. 560–580.

Jindřich DEJMEK, Diplomacie Československa, Díl II. Biografický slovník československých diplomatů (1918-1992). Praha 2013, s. 306