Po absolvování gymnázia ve Skalici vystudoval PrF v Praze, Německu a Francii (JUDr. 1925). Pracoval jako advokátní koncipient v Bratislavě, později v kanceláři komunistického právníka I. Sekaniny, od r. 1931 působil jako samostatný advokát v Praze a později v Bratislavě. Současně byl aktivní jako publicista a redaktor, mj. jako šéfredaktor levicové kulturní revue DAV, od r. 1925 byl také členem KSČ, kde později plně podpořil její stalinistické, gottwaldovské křídlo. V květnu 1935 byl poprvé zvolen poslancem za KSČ do Poslanecké sněmovny, na jaře 1938 mj. přednášel o ČSR ve Francii a Británii. V květnu 1939 emigroval a po krátkém působení v Moskvě se usadil v Paříži a po porážce Francie v červnu 1940 v Británii, kde byl dočasně – do června 1941 – internován. Po změně postojů KSČ v důsledku přepadení SSSR Německem se zapojil do aktivit čs. exilové reprezentace a stal se redaktorem česko-slovenského vysílání BBC, kde pod pseudonymem Peter Hron kritizoval slovenský stát a jeho režim. V těchto letech také napsal několik prací a studií o zahraničně-politických tématech, mj. Panslavizmus kedysi a teraz (1943), Medzi nami a Maďarmi (1943), Slováci a Slovanstvo (1944) ad. Jeho rozhlasové projevy do vlasti později vyšly souborně pod názvem Odkazy z Londýna.

V první poválečné vládě Z. Fierlingera se v březnu 1945 stal státním tajemníkem MZV, zastupujícím do té doby v diplomacii prakticky absentující KSČ, a zůstal v této funkci i později ve vládách K. Gottwalda do března 1948. Jako nejvyšší úředník na osvobozeném území, zodpovědný za zahraniční politiku, vytvořil ještě v Košicích při tamní vládě zvláštní úřad pro zahraničně-politické záležitosti, kam přijal řadu mladých slovenských levicových intelektuálů, kteří v následujícím období výrazně posílili pozici KSČ na pražském MZV a kteří později tvořili podstatnou část diplomatického aparátu v prvním období komunistického  režimu (R. Bystrický, D. M. Krno, později I. Horvát aj., /všichni viz/). Jako státní tajemník pak získal značný vliv i na vedení čs. MZV, kde se mj. podílel na vyjednávání nových spojeneckých smluv s Jugoslávií (1946) a Polskem (1946-47), osobně vedl rozhovory s představiteli Maďarska o řešení problémů maďarské menšiny v ČSR, v l. 1946-47 se zúčastnil mírové konference v Paříži a podnikl i několik oficiálních návštěv zahraničí, část svých projevů vydal i tiskem (Naše zahraniční politika, 1947)

Po smrti J. Masaryka byl VC nominován novým ministrem zahraničí, když E. Beneš odmítl jmenovat do funkce Z. Fierlingera; ministrem zůstal až března 1950, přičemž v letech 1949-50 byl též členem ÚV KSČ. Jeho původní zahraničně-politická koncepce (a z ní vycházející diplomatická aktivita) ještě navazovala na předcházející období, tj. při respektování těsného spojenectví s SSSR a dalšími „slovanskými“ spojenci, a pokoušela se o do jisté míry autonomní politiku ve střední a západní Evropě a také o rozvíjení vazeb ČSR s některými nově vzniklými samostatnými státy na Blízkém Východě (Izrael) a v Asii (Indie). Proto byla završena jednání o nových spojeneckých smlouvách s Bulharskem (23. 4. 1948) a brzy i Rumunskem (21. 7. t. r.), postupně zlepšovány vztahy s Maďarskem, což později vyústilo do podpisu spojenectví (16. 4. 1949), současně ovšem trvala snaha o korektní vztahy se západoevropskými demokraciemi (s nimiž byly r. 1949 dojednány smlouvy o náhradách za zestátněné majetky) atd. Již od přelomu let 1948-49 však byly jakékoliv autonomní prvky v čs. zahraniční politice potlačeny a ČSR stále těsněji začleňována do dotvářejícího se sovětského bloku. Symptomem tohoto trendu byly už rozhovory čs. delegace v čele s A. Zápotockým (a za Clementisovy účasti) v Moskvě v listopadu 1948, následné začlenění ČSR do RVHP s řadou ekonomických důsledků, ale také postupně omezované bilaterální aktivity mezi menšími spojenci. V únoru/březnu 1949 musel VC schválit razantní reformu svého ministerstva podle sovětského modelu (a s ní další personální čistku), v následujícím období se musela jeho politika bezvýhradně ztotožnit se sovětskými přístupy nejen v postoji k německé otázce (uznání NDR), ale i v přerušení veškeré spolupráce s Jugoslávií (září 1949), v uznání komun. vlády v Číně (a naopak oslabení rozvíjející se spolupráce s Indií) atd. V tomto období také VC zastupoval nový režim na několika větších summitech, mj. na III. VS OSN v Paříži (podzim 1948) a IV. VS OSN v New Yorku, na nichž se již plně připojil k protizápadním výpadům sovětských zástupců. Jeho pozice v mocenské struktuře KSČ přesto (i díky jeho minulosti) slábly a v lednu 1950 byl zbaven ministerské funkce a odstaven na místo úředníka Čs. státní banky.

VC byl záhy lživě obviněn z protisovětských postojů, ze špatné kádrové politiky na MZV (i když tu již předtím předurčovali dosazen soudruzi na nově vytvořeném kádrovém odboru) a také „buržoazního“ slovenského nacionalismu, a nakonec i z účasti na tzv. spikleneckém protistátním centru v čele s R. Slánským. Po více než dvouletém krutém vyslýchání a věznění byl v prosinci 1952 popraven. Na rozdíl od většiny obětí stalinismu byl už r. 1963 plně rehabilitován. Řada jeho spisů včetně torza memoárů: Nedokončená kronika (1965) byla později znovu vydána, nikoliv ale práce z doby vedení MZV.

A: Pozůstalost V. Clementise. Národní archiv Praha; Dokumenty V. Clementise, AMZV, f. Generální sekretariát 1945 – 1955.

Lit.: Zdena HOLOTÍKOVÁ – Viliam PLEVZA, Vladimír Clementis. Bratislava 1967 (a 2. vyd. 1972); Štefana Drug, Vladimír Clementis. Praha 1973; Karel KAPLAN, Zpráva o zavraždění generálního tajemníka, Praha 1990; Š. Drug (ed.), Vladimír Clementis – život a dílo v dokumentech. Bratislava 1993; K. KAPLAN, Československo v RVHP 1949-1956. Praha 1995; Ján ČIERNY, Vlado Clementis – diplomat. Bratislava 1999; Peter HOLÁSEK, Mira BAŇACKÁ, (eds.), Vladimír Clementis. 1902–1952. Bratislava 2002; Jindřich DEJMEK, Československá diplomacie na počátku třetí republiky (1945): proměny instituce a osobností. In: Jan Hájek – Jiří Kocián (red.), Fragmenty dějin. Sborník studií k 60. narozeninám Jana Gebharta. Praha 2007, s. 425-442; TÝŽ, Ministr zahraničních věcí Vladimír Clementis, jeho úřad a jeho diplomaté. Historický časopis 2010.

Jindřich DEJMEK, Diplomacie Československa, Díl II. Biografický slovník československých diplomatů (1918-1992). Praha 2013, s. 296