Studoval práva a národní hospodářství nejprve na PrF české univerzity v Praze (JUDr. 1909) a později na Pittmanově obchodní škole v Londýně, poté působil jako právní koncipient a v l. 1912-13 jako vedoucí pobočky Živnobanky v Krakově. Na poč. 1. světové války sloužil v rakouské armádě (u vojenských zásobáren v Praze a Plzni), od r. 1916 byl právníkem u privátní firmy a později sekretářem španělského honorárního konzulátu v Praze, politicky se tehdy angažoval v řadách agrární strany. Po vzniku ČSR se stal – jako Švehlův  protežé – úředníkem ministerstva vnitra, od listopadu 1920 pak působil v diplomacii.

Mezi listopadem 1920 a dubnem 1921 byl přednostou politické sekce MZV a současně zástupcem ministra zahraničních věcí, od června 1921 potom zastával úřad vyslance republiky v Japonsku (odkud se současně pokoušel i o navázání prvních stálých obchodních vztahů s Čínou a také se Siamem). Od června 1923 do září 1925 působil jako vyslanec v USA (současně akreditovaný na Kubě). Po návratu z Washingtonu ze státní služby dočasně vystoupil a v listopadu 1925 byl zvolen poslancem za agrární stranu, již koncem ledna 1927 se ale v důsledku dohody občanského bloku s „Hradem“ o změnách na některých diplomatických funkcích vzdal mandátu a vrátil se do diplomacie. Od 1. 2. 1927 do června 1932 vedl čs. vyslanectví v Německu, kde mj. asistoval tamní neoficiální návštěvě E. Beneše v květnu 1928 a na jaře 1931 se zúčastnil zápasu proti projektu německo-rakouské celní unie. Od července 1932 do října 1938 pak působil jako vyslanec v Itálii, kde se – zvláště od r. 1936 – snažil o zlepšení vztahů mezi fašistickým režimem a ČSR, kdy mj. doporučoval právní uznání anexe Etiopie.

V důsledku politických proměn po přijetí mnichovské dohody byl 4. 10. 1938 jmenován novým ministrem zahraničí ve vládě generála J. Syrového a zůstal jím i v kabinetu R. Berana až do března 1939. Po neúspěchu zřejmého záměru manévrovat mezi Itálií a Německem, který ztroskotal už vnucením tzv. vídeňské arbitráže poč. listopadu 1938, FCH zvolil jednoznačně proněmecký zahraničně-politický kurs, jehož výrazem byly i jeho dvě cesty do Berlína (a jednání s A. Hitlerem) v polovině října 1938 a koncem ledna 1939. Protože nevěřil, že Německo zamýšlí zcela zničit samostatnost česko-slovenského státu, inicioval po ohlášení neodvislosti Slovenska 14. 3. 1939, cestu prezidenta E. Háchy do Berlína, kam jej doprovázel, a asistoval (a také signoval) jeho kapitulaci před A. Hitlerem v noci na 15. 3. 1939. Od konce dubna t. r. byl pak formálním vyslancem Protektorátu Čechy a Morava v Berlíně, kde se (přes snahy nacistických radikálů o jeho odstranění) udržel až do počátku 1945, aniž ovšem mohl nacistickou politiku vůči Čechům jakkoliv výrazněji ovlivnit. Zahynul při náletu Američanů blízko Berlína.

 

A.: Archiv MZV ČR, Praha, Pozůstalost F. Chvalkovského.

Lit..: František LUKEŠ, Podivný mír. Praha 1968; Jindřich DEJMEK, Československá diplomacie v době Druhé republiky. In: Acta Universitatis Carolinae, Phil-Hist. 1997, (vyšlo 2000), s. 8–27; Jindřich DEJMEK, Zahraniční politika Česko-Slovenska mezi Mnichovem a německou okupací českých zemí (říjen 1938–březen 1939): In: V. BYSTRICKÝ (ed.), Rozbitie alebo rozpad. Historické reflexie zániku Česko-Slovenska 1939. Bratislava 2010, s. 16–33.

 

Jindřich DEJMEK, Diplomacie Československa, Díl II. Biografický slovník československých diplomatů (1918-1992). Praha 2013, s. 99 - 100