Vystudoval Vysokou školu hospodářských věd v Bratislavě (ing. 1950), poté působil jako novinář. Byl redaktorem mládežnického časopisu Smena a jeho dopisovatelem v Prešově, na slovenském východě působil i jako místní redaktor ústředního denníku KSS Pravda. Od konce padesátých let také vydával knižní reportáže, např. Dunaj sa končí při Izmaile (1957) aj. V letech 1960-65 působil jako zpravodaj Pravdy v Moskvě, co mu umožnilo nejen důkladně poznat SSSR (a navázat tam kontakty), ale stát se svědkem vrcholu Chruščovova  destalinizačního kursu na XXII. sjezdu KSSS (1961) a následně i jeho svržení. (Výbor z jeho textů byl vydán pod názvem Už dozrel bor /1962/.) V letech 1965-67 byl BCh. šéfredaktorem týdeníku Předvoj, tj. tehdejšího ústředního ideologického periodika pro politiku a kulturu, vydávaného tehdejším bratislavským vedením KSS; od r. 1967 pak působil jako náměstek ministra kultury v Praze, kde se ovšem záhy zařadil do „konzervativního“ křídla KSČ. Po invazi armád Varšavské smlouvy s ním vedoucí představitelé okupačních sil údajně počítali do funkce ministra vnitra tzv. dělnicko-rolnické vlády. Po krachu této koncepce byl BCh. brzy dosazen jako ředitel do Čs. rozhlasu, kde vedl první vlnu „normalizačních“ čistek. Od října 1970 pak působil jako nový velvyslanec v SSSR, ovšem jen do prosince 1971, kdy se stal v rekonstruované vládě L. Štrougala novým ministrem zahraničí.

V čele ministerstva zahraničí BCh. setrval až do října 1988, tedy téměř sedmnáct let, čímž se stal (po E. Benešovi) druhým nejdéle sloužícím šéfem čs. diplomacie a zároveň takřka vnější „personifikací“ normalizačního režimu ve světě. V první fázi svého úřadu, kdy mohl využít tehdejší atmosféry politického  détente mezi Východem a Západem a současně vrcholící západoněmecké „Ost-politik“, dovedl do konce jednání o normalizaci vztahů se Spolkovou republikou Německo (prosinec 1973) a také řadu let trvající negociace o majetkových nárocích Rakouska (dohoda z prosince 1974). Podílel se jak na přípravných jednáních KBSE v Helsinkách (1973), tak na zasedání vlastní konference ve finské metropoli (červenec-srpen 1975) a později i na části zasedání tzv. následných konferencí BSE (Bělehrad, Madrid, Vídeň). Od poloviny osmdesátých let pak náležel k těm čs. představitelům, který po vzoru sovětské politiky usilovali o snížení napětí tzv. druhé studené války a o intenzifikaci čs. vazeb se západoevropskými zeměmi, v čemž ovšem narážel na odpor konzervativních elementů v řadách vedení KSČ, zvláště tajemníka ÚV KSČ V. Biľaka a tehdejšího šéfa OMP ÚV KSČ V. Štefaňáka, s jejichž exponenty se zřejmě potýkal i na MZV.

Ve své funkci ministra zahraničí BCh. podnikl více než sedmdesát delších či kratších cest do zahraničí, při nichž navštěvoval nejprve menší spojence v rámci bloku (NDR, Bulharsko, Maďarsko, naposledy Polsko a Rumunsko) a samozřejmě, téměř každý rok, i SSSR. Hned od podzimu r. 1972, kdy podnikl první zájezd do Latinské Ameriky (Chile a Kuba), však také opakovaně navštívil metropole řady zemí „třetího“ světa na Předním Východě (Egypt, Libye, Sýrie, Irák, 1973; Somálsko a Jemen, 1977; Tu recko a Libye, 1977; Irák, 1982; Írán, 1985), v  jižní Asii a na Dálném Východě (Japonsko, listopad 1973, Indie, Nepál, Afghánistán, 1975, Vietnam, Laos, Pákistán, 1977; Filipíny, Indonésie, 1979 atd.) a – jako první čs. ministr zahraničí – i v Africe (Angola, Nigérie, 1978; Tunis, Etiopie, Mozambik, Zambie, 1979), atd. S řadou asijských a afrických zemí, orientujících se na „sovětský blok“, také později připravil spojenecké smlouvy, mj. s Vietnamem (1980), Afghánistánem (1981), Etiopií (1981), Jižním Jemenem a Angolou (1982). Od poloviny sedmdesátých let, po uvolnění mezinárodního klimatu po Helsinkách, si také vyměnil návštěvy i s řadou šéfů diplomacií většiny států západoevropských, v některých případech rovněž poprvé od vzniku republiky (Francie 1975 a znovu 1984; Nizozemí, 1975; Belgie, Lucemburska a Dánsko, 1976; Velké Británie, 1976 a znovu 1987; Kypr a Řecko, 1977; Portugalsko, 1978, Španělsko, 1979, Norsko a Island, 1979; Švýcarsko, 1984, atd.). Čs. stát také od září 1972 pravidelně reprezentoval na celkem sedmnácti VS OSN v New Yorku a několika shromážděních mimořádných, kde sekundoval šéfům sovětské diplomacie, nejprve A. A. Gromykovi a později E. Ševarnadzemu. ČSSR zastupoval i na pravidelných zasedáních Politického poradního výboru Varšavské smlouvy a několikrát stál v čele čs. delegací při jednání o omezení zbrojení ve Vídni.

         Ze své funkce byl  BCh. náhle odvolán po odstoupení poslední, čtvrté vlády L. Štrougala v říjnu 1988, při svém pobytu v New Yorku, přičemž za hlavní důvod je obvykle považován jeho příklon k sovětské politice pěrestrojky a Gorbačovova nového „evropského“ domu, kolidujícího s koncepty neostalinistických „konzervativců“ v řadách KSČ v čele s V. Biľakem. Po pádu komunistického režimu byl v roce 1990 krátce internován ve vyšetřovací vazbě pro podezření z finančních machinací, později začal znovu psát a také cestovat. Vedle několika knih z oblasti literatury faktu, věnovaných mj. tématům SNP (Banderovci /1989/; Biele miesta /1997/), vydal objemné paměti Memoáre in claris (1998) a naposledy historicko-politickou studii o Kosovu, Dýka v chrbte (2001), v níž kritizoval mj. politiku západu vůči Jugoslávii. Zemřel po krátké nemoci.

 

Literatura: Chňoupkovy „úřední“ postoje jsou obsaženy v řadě jeho textů, parlamentních výkladů a v neposlední řadě i projevů v plénu OSN, jež byly pravidelně otiskovány v Dokumentech zahraniční politiky Československa. Částečný popis jeho aktivit zachycují i tehdejší „oficiální“ popisy zahraniční politiky, zvláště: Ivan BROŽ, Stanislav SUJA, Zahraniční politika ČSSR. Praha 1981, a Michal ŠTEFAŇÁK, (red.), Zahraniční politika ČSSR. Praha 1983. Chňoupkův intelektuální profil se pokusil zachytit Jan BROŽ, Majster ministr. O rozporuplnej osobnosti v politike a diplomacii. Bratislava 2008 (a též české vydání, Praha 2009).

Z další literatury srov. J. DEJMEK, Československo, jeho sousedé a velmoci ve XX. století (1918-1992). Vybrané kapitoly z dějin československé zahraniční politiky. Praha 2002; Pavol PETRUF, Československá zahraničná politika 1945–1992. Bratislava 2007; František ZBOŘIL, Československá a česká zahraniční politika: minulost a současnost. Praha 2010.

 

Jindřich DEJMEK, Diplomacie Československa, Díl II. Biografický slovník československých diplomatů (1918-1992). Praha 2013, s. 379 - 381