Bohuslav Chňoupek
9. 12. 1971–11. 10. 1988 – 11. ministr zahraničí Československa – za KSČ.
Bývalý novinář Chňoupek podpořil sovětskou okupaci Československa. Náležel k hlavním představitelům normalizace a čistek po roce 1968, nejdříve v Čs. rozhlase a poté i na MZV.
Narozen 10. 8. 1925 v bratislavské Petržalce v rodině státního zaměstnance. V Bratislavě také navštěvoval základní a střední školu. V letech 1946–1950 vystudoval Vysokou školu hospodárskych vied v Bratislavě. Zemřel 28. 5. 2004 v Praze po krátké nemoci ve věku 78 let. Náležel k hlavním představitelům normalizace.
Od roku 1948 byl redaktorem časopisu Borba, v letech 1950–58 deníku Smena v Bratislavě, z toho poslední tři roky ve filiálce v Prešově. Roku 1958 se stal zpravodajem krajského deníku Pravda v Prešově, v letech 1960–1965 dopisovatelem listu v SSSR. 1965–67 byl šéfredaktorem bratislavského časopisu Predvoj.
Člen KSČ od roku 1945 do 1990, 1966–69 kandidátem ÚV KSČ. Jako stoupenec Husákova normalizačního proudu se stal členem ÚV v roce 1969.
Od roku 1967 do roku 1969 byl náměstkem ministra kultury. V srpnu 1968 podpořil sovětskou okupaci Československa. V letech 1969–70 byl ústředním ředitelem Čs. rozhlasu, kde řídil normalizační čistky. V 1970–71 velvyslanec ČSSR v Moskvě. V prosinci 1971 byl jmenován ministrem zahraničních věcí a v této funkci působil až do roku 1988. Od poloviny 80. let vystupoval jako stoupenec sovětské politiky „perestrojky“ v čs. podmínkách. Odvolán 11. 10. 1988.
V letech 1972 až 1990 byl poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění. Po 17. listopadu 1989 a vyloučení z KSČ odešel z politického života. V roce 1990 byl půl roku ve vyšetřovací vazbě pro obvinění ze zneužívání pravomoci veřejného činitele.
Byl autorem reportážních a publicistických knih. První práce publikoval jako vysokoškolák v časopise Borba, jehož byl redaktorem. Po deseti letech novinářské činnosti debutoval knihou reportáží „Dunaj sa končí pri Izmaile (1957)“. Pokračoval knihami reportáží „Život pre východ“ (1959) a „Už dozrel bor“ (1961). Životu kosmonauta J. A. Gagarina se věnoval v esejisticko-f aktografické knize pro mláděž „Dobyvateľ vesmíru“ (1961). Slovenské národní povstání popisuje „Generál s levom“ (1974). Další texty ze Slovenska pod názvem „Míľniky“ (1975). Soubor reportáží o osudech francouzských partizánů v SNP vyšel pod titulem „Lámanie pečatí“ (1984). Poválečné události popsal v knize „Banderovci“ (1989). Umělci rusínského původu Andy Warholovi je věnována esej Andy (1993). K tématu SNP, zajetí slovenských generálů Rudolfa Viesta a Jána Goliana a k sedmi příběhům zahraničních účastníků SNP se věnuje jeho poslední kniha „Biele miesta“ (1997).
Historie Ministerstva zahraničních věcí
www.mzv.cz/historie
publikováno 2005
koordinátor projektu: Jan Vytopil
Text: Robert Janás, Ph.D.
Jediným článkem, který vyšel v hlavních českých denících jako reakce na smrt bývalého ministra byl text Jiřího Dienstbiera pro Lidové noviny. Publikujeme s laskavým souhlasem J. Dienstbiera.
CHŇOUPKOVO DĚDICTVÍ ANEB JAK AGENT SSSR ŘÍDIL MINISTERSVO ZAHRANIČÍ
Jiří Dienstbier, Lidové noviny, 1. června 2004
V květnu 1969 mi na chodbě OSN v New Yorku korespondent bělehradských novin Politika blahopřál, že byl Bohuslav Chňoupek jmenován ředitelem rozhlasu. Řekl jsem, že je to špatná zpráva. Odvolán budu pro svou činnost v rozhlase 60. let i bez Chňoupka, ale Chňoupek představuje ty nejhorší kolaboranty s okupační mocí. Novinář namítal, že v Moskvě byli nejlepšími kamarády, kritickými k SSSR a politice jeho satelitů. Mohl jsem ho pouze upozornit, že to měl v popisu práce.
Minulý pátek dlouholetý ministr zahraničí Bohuslav Chňoupek zemřel. Tento muž svého času vytvořil z rozhlasu agenturu kolaborantů cynicky předjímající kroky nastupující normalizace. Nátlak z Moskvy ho pak vynesl do Černínského paláce.
Ministrova role byla snadná – plnit úkoly sovětské zahraniční politiky. Avšak jako společenský člověk mluvící několika jazyky dokázal oklamat i mnohé západní ministry. Ještě po listopadu mi někteří západní velvyslanci říkali, jaký byl skvělý společník.
Štábní kultura
Sovětský agent prosazoval sovětskou politiku: jednu za Brežněva a jinou za Gorbačova. Chňoupek byl proto v posledním tažení režimu nahrazen kariérním diplomatem bez politického zázemí.
Jako člověk všeho schopný ovšem Chňoupek uchovával na ministerstvu „štábní kulturu“. Až tak, že roztrhal podklady pro jednání, rozhazoval je po místnosti a seřvaný ředitel odboru lezl po kolenou a sbíral je. Štábní kulturu, vytvořenou kdysi Benešem, se snažili zachovávat komunističtí ministři vždy. Mimo jiné i proto, že se nesměla vloudit chybička. Vyprávěli mi, že poslední předlistopadový ministr Johanes dlouho do noci redigoval každý text, aby v Bilakově kanceláři mezinárodního oddělení ÚV KSČ neobjevili politickou úchylku.
Ministerstvo zahraničí zaměstnávalo také odložené partajní funkcionáře a 168 špionů. Podařilo se nám během dvou týdnů získat jejich seznam a do léta 1990 byli odvoláni. Mnohé z nich v okamžiku jejich odvolání chtěla získat CIA. Někteří z nich dnes vedou mezinárodní i domácí společnosti v Česku a na Slovensku. Schopní lidé.
Ministerstvo po listopadu
Vyměnili jsme asi polovinu zaměstnanců. Avšak ministerstvo zahraničních věcí bylo na opačném politickém pólu než třeba ministerstvo vnitra. Bylo tu mnohem více odborníků než na jiných úřadech.
V nevíře, že během jejich života může dojít k převratné změně, stejně jako jiní občané přijímali členství v KSČ či ve stranách Národní fronty jako pracovní povolení pro určité stupně zaměstnaneckého žebříčku. Snažili se však udržovat poctivou profesionální úroveň a doufali v méně hloupé časy.
Dodnes jsou napadáni absolventi MGIMO, moskevské školy pro diplomaty. Tato škola je profesionální, protože Rusko muselo vždy dělat zahraniční politiku. Ale především: studenti důvěrně poznali sovětskou skutečnost. Po roce 1968 byli mezi vyházenými diplomaty „mgimáci“ na předních místech.
Už kdysi princ Sihanuk řekl: „Potřebuju-li komunistu, pošlu ho studovat do Paříže. Potřebuju-li antikomunistu, pošlu ho do Moskvy.“ A v posledním dvacetiletí před rokem 1989 byla atmosféra na moskevských univerzitách svobodnější než na znormalizovaných domácích vysokých školách.
Přijímali jsme nové mladé lidi. Spolu se slušnými profesionály, kteří přijali s radostí změnu režimu a s nadšením pracovali na vytváření svobodné zahraniční politiky, dnes patří k oporám české diplomatické služby. Mnozí z předlistopadových diplomatů se výrazně podíleli na dohodách o odchodu sovětských vojsk, zrušení Varšavské smlouvy, jednáních s Evropskou unií a obnově normálních vztahů Československa a později České republiky se světem.
Kvalifikované lidi máme
Vstup do Evropské unie přináší nové úkoly a zvyšuje nároky. Je otázkou, jakým směrem se bude vyvíjet česká politika polarizující se mezi euroskepticismem a vůlí být aktivním účastníkem evropské integrace. Česká diplomacie má pro aktivní politiku dobré personální předpoklady. Jde jen o to, zda a jak jich politika využije.
Lidové noviny, 01. 06. 2004, JIŘÍ DIENSTBIER; bývalý československý ministr zahraničí