Události v Československu vytvořily „vážný mezinárodní problém“ a vyvolaly vlnu reakcí, které nezůstaly omezeny jen na nejvýznamnější hráče na mezinárodní politické scéně či na přímé aktéry. Nutno ale přiznat, že příčinou tohoto mimořádného zájmu nebylo Československo samo o sobě. Výstižně to vyjádřili autoři jedné z těchto zpráv: svět nemůže přehlédnout čs. události, je-li v nich tak hluboce angažován Sovětský svaz.

Okupace ČSSR byla řešena na půdě OSN, široké diskuse o reakci na události v Československu se vedly na úrovni NATO, otevřená konfrontace se SSSR však byla odmítnuta. Proti okupaci se vyslovila drtivá většina zemí kapitalistického tábora a neutrální země jako Rakousko, Švédsko a Švýcarsko. Srpnové události hluboce zasáhly mezinárodní komunistické hnutí. Komunistické strany řady zemí vyjadřovaly k reformním snahám v Československu vřelé sympatie a mnohé z nich proto invazi do Československa ostře odsoudily. Dobře známý je postoj N. Ceaucescu, který v projevu k veřejnosti v Bukurešti hned 21. srpna požadoval okamžité stažení vojsk. KS Jugoslávie označila okupaci za „akt vyloženého násilí“, okupaci odmítaly komunistické strany prakticky v celém světě od Austrálie, v mnoha jihoamerických, afrických a asijských zemích a v Evropě. Spíše výjimkou byl postoj KS Indie a KS Uruguaye.

Československá krize vyvolala u komunistů ve světě diskuse i v ideologické rovině. Přehodnocovala se teze o mírovém soužití, v důsledku okupace ČSSR byl nově definován marxisticko-leninský přístup k otázce suverenity státu: obrana socialismu je přece internacionální povinností i za cenu narušení suverenity! Sám akt okupace byl ze strany SSSR vysvětlován jak projev nezbytné internacionální solidarity. Sovětská diplomacie „správnou interpretaci“ zásahu do suverenity ČSSR intenzivně vysvětlovala i vedoucím politickým špičkám svých spojenců. Teprve 18. října 1968 bylo toto ideologické zdůvodňování podpořeno podpisem smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk na území ČSSR, čímž byla okupace postavena na právní základ – alespoň z pohledu SSSR a jeho satelitů. Zvacím dopisem kupodivu nebylo nikde argumentováno, a to ani na sovětské straně.

Ze zpráv je zcela zřejmé, že prosovětský postoj zůstal omezen téměř výlučně na země socialistického tábora (s výjimkou Rumunska), i zde se však reakce výrazně lišily podle jednotlivých zemí a podle toho, zda šlo o postoj oficiálních kruhů, tisku nebo široké veřejnosti. Příkladem může být bývalá Německá demokratická republika, kde vlna sympatií s československým lidem ostře kontrastovala s oficiálním stanoviskem vedoucích politických a stranických kruhů. Na čs. velvyslanectví v Berlíně docházely stovky lidí s projevy sympatií se smutným osudem naší země, odsuzovali okupaci a vyjadřovali stud za to, že němečtí vojáci se na této okupaci podílejí. Naproti tomu stanovisko vedoucí politické strany SED vyjadřovalo jednoznačnou podporu invazi.

Nezůstalo jen u těchto projevů a u zahraničněpolitických prohlášení. Události v ČSSR se dotkly i vnitropolitického vývoje řady zemí. Existují např. oprávněné domněnky, že invaze do ČSSR přispěla k těsnému vítězství prezidenta R. Nixona v listopadových volbách v USA v roce 1968, protože po invazi do ČSSR američtí voliči volali po tvrdším kurzu vůči SSSR, jehož zastáncem byl – na rozdíl od svého demokratického oponenta – právě Nixon. V komentáři k československým událostem prohlásil, že „sovětští vůdci nás daleko více respektují, jestliže jednáme ne přímo válečnicky, ale pevně. Měkká linie je pro ně náznakem, že mohou dělat, co chtějí a že k tomu dostanou náš souhlas.“ Ani USA však nehodlaly přejít do otevřené vojenské konfrontace se SSSR a respektovaly rozdělení sfér vlivu. Ve Švédsku došlo v důsledku srpnových událostí k přerušení volební kampaně a o rok později rezonovaly srpnové události v projevech všech prezidentských kandidátů ve volební kampani ve Francii. V Itálii se vláda podrobně zabývala praktikami komunistických sil a snažila se z toho vyvodit důsledky v podobě různých opatření. V Polsku ad. socialistických zemích se postoje vůči srpnovým událostem staly důležitým kritériem osobního kádrování. I ty země, jako např. Albánie, které se obávaly možného přerůstání demokratizačního procesu mimo hranice ČSR, odmítaly vojenskou okupaci pod vedením SSSR jako nástroj řešení nastalé krize.

Z diplomatických zpráv je však i patrné, že vlna reakcí ve světě poměrně brzy upadla. Někde zanechaly události v ČSSR trvalejší důsledky v podobě zostření politických a obchodních vztahů jak se zeměmi, které se na okupaci podílely, tak i s normalizačním režimem v ČSSR. Svět však tehdy čelil primárně jiným velkým výzvám: urovnání blízkovýchodního konfliktu, naděje na konečné urovnání konfliktu ve Vietnamu, snahy USA o ratifikaci první smlouvy o nešíření jaderných zbraní a plánované rozhovory s SSSR na nejvyšší úrovni o dalších odzbrojovacích opatřeních. To vše. nutilo např. USA k politice zdrženlivosti a neangažovanosti v záležitostech ČSSR s cílem udržet se SSSR dobré vztahy. Kromě toho byly reformní snahy v ČSSR řadou zemí, včetně USA, vnímány jako experiment s nejistým koncem (což invaze měla jen potvrzovat). Dubčekovo vedení se ve světě sice těšilo sympatiím, ale ne velké důvěře. Zdálo se správnější počkat si na výsledek a objevily se dokonce názory, že případný úspěch československého experimentu by mohl být pro kapitalistický tábor vlastně nebezpečný, protože by se mohl stát vzorem pro méně rozvinuté země, které zatím váhají, jakou cestou se vydat. To by v konečném důsledku jen posílilo socialistický tábor. V neposlední řadě svou roli sehrály i vnitřní problémy jednotlivých zemí bouřlivého roku 1968.

Zprávy z velvyslanectví ukazují i sympatie, které mnozí českoslovenští diplomaté, sami většinou komunisté, projevovali s reformními procesy doma. Z některých zpráv je patrné, byť v zaobalené „diplomatické“ podobě, odsouzení invaze. Pro mnohé z diplomatů to znamenalo ukončení jejich diplomatické kariéry nebo i horší důsledky. Ti prozíravější se domů už nevrátili.