Po absolvování gymnázia (1910) studoval 8 semestrů na PrF české univerzity v Praze, díky odvodu do rakousko-uherské armády studia nedokončil (a až v r. 1920 získal absolutorium práv). Zajat Rusy, vstoupil do čs. legií na východní frontě, později se dostal do Francie (poslední hodnost kapitán). Z armády přestoupil v listopadu 1919 do formující se čs. zahraniční služby a již v březnu 1920 byl přidělen jako vicekonzul do Lyonu.  Od dubna 1922 do března 1927 působil jako konzul v Marseilles, zde se zřejmě sblížil s ministrem E. Benešem (viz), pobývajícím tehdy v jižní Francii na zdravotní dovolené. Od dubna 1927 do března 1931 pracoval jako vrchní ministerský komisař v administrativní sekci MZV (odd. V/3) a od 1. dubna 1931 byl přidělen jako legační rada (a zástupce tituláře) na čs. vyslanectví do Varšavy, které také později, po odvolání V. Girsy (viz), vedl více než půl roku jako chargé dʼaffaires a. i. Po návratu do Prahy byl jmenován úředníkem vyšší státní služby a od 30. 4. 1937 pověřen vedením DP MZV a KPR s titulem „mimořádný vyslanec“. V listopadu 1938 byl novým vedením MZV odvolán a vyslán jako generální konzul do Istanbulu, odtud pak po německé okupaci odjel do Paříže, kde se zapojil do rodícího se odboje. Po návratu E. Beneše z USA v létě 1939 se stal vedoucím jeho londýnské kanceláře a po vytvoření exilového státního zřízení (1940) jeho oficiálním kancléřem, jímž zůstal nejen celou válku, ale i v republice poválečné. V té době také vedl podrobné neformální zápisy o jeho jednáních, jež byly částečně vydány až koncem šedesátých let. Jako kancléř JS asistoval i většině prezidentových rozhovorů ještě v únoru 1948 (a opět o nich pořídil podrobné záznamy, jež později vydal v emigraci), formálně zůstal v čele KPR i po Benešově odstoupení a následném zvolení K. Gottwalda prezidentem. Již poč. listopadu 1948 byl však dán na dovolenou a k 1. 1. 1949 propuštěn do výslužby. Ač sledován komunistickým StB, podařilo se mu v červnu 1949 odejít na Západ a již v březnu 1950 založil v Londýně Ústav dr. Edvarda Beneše jako instituci, mající rozvíjet „politická a sociální studia“. Sám pak také redigoval sérii „dokladů a rozprav“ tohoto v londýnském Kensingtonu sídlícího ústavu, kde také uveřejnil pětisvazkové svědectví Únorový převrat 1948 (1953-57) a později studii Němci v Československu a jejich odsun (1956). Instituce, potýkající se s nedostatkem finančních zdrojů, ovšem zanikla brzy po jeho smrti.         

 

A: Archiv Národního muzea, Praha, pozůstalost J. Smutného.

 

Lit.: Josef TOMEŠ, Muž v pozadí, in:  Jaromír SMUTNÝ, Svědectví prezidentova kancléře. Praha 1996; Dokumenty z historie československé politiky 1939–1943. Díl I, II. Eds. L. Otáhalová, M. Červinková. Praha 1966; Věra OLIVOVÁ, Ústav Edvarda Beneše v Londýně 1950–1964: pamětní tisk k 50. Výročí založení ústavu. Praha 2000.

Jindřich DEJMEK, Diplomacie Československa, Díl II. Biografický slovník československých diplomatů (1918-1992). Praha 2013, s. 221