Ministerstvo zahraničních věcí ČR

   english                        česky           

rozšířené vyhledávání

Přejít na menu

Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo X logo Facebook logo

Václav Antonín kníže Kounic-Rietberg

 

1753 - 1792 - rakouský státní kancléř: Za svého působení vytvořil ve státní správě post nejvýznamnějšího úředníka monarchie, který v sobě z dnešního pohledu spojoval pozici premiéra, ministra zahraničí i ministra vnitra. Pocházel z významného moravského rodu, který zde sídlil už ve 12. století. Moravským rodovým sídlem se stal Slavkov u Brna. V české větvi rodu se nejvýznamnějším představitelem stal švagr Antonína Dvořáka Václav Robert hrabě Kounic.

Antonín Kounic

Wenzel Anton Kaunitz se narodil 2. 2. 1711 ve Vídni, kde také dne 27. 6. 1794 zemřel. Pocházel z významného moravského šlechtického rodu, který sídlil na Moravě už ve 12. století. Rod Kouniců se v 17. století rozdělil na českou hraběcí a moravskou knížecí větev. Rodovým sídlem moravských Kouniců se stal Slavkov u Brna. Václav Antonín Kounic pocházel z moravské větve. Jeho děd Dominik Ondřej získal významnou pozici říšského vicekancléře a působil v habsburských diplomatických službách. V diplomatických službách působil i Václavův otec Maxmilián Oldřich. Moravští Kounicové vymřeli v polovině 19. století. Jejich dědicem se stala česká větev rodu. Jejím nejvýznamnějším představitelem byl švagr skladatele Antonína Dvořáka Václav Robert hrabě Kounic. Patřil mezi české politiky, snažil se přispět k vytvoření unie evropských států i k prosazení liberálních myšlenek v oblasti ženské emancipace, příznivějších pracovních podmínek pro dělníky, svobody tisku a všeobecného volebního práva. Na konci života se usadil na Moravě. Svůj brněnský palác věnoval pro potřeby zdejších studentů a finančně zajistil i vybudování studentských kolejí. Coby mecenáš studentů sehrál v Brně obdobnou roli jako Josef Hlávka v Praze.

Studia a diplomatická služba
Václav Antonín hrabě Kounic studoval práva na univerzitách ve Vídni, Lipsku a Leydenu. V letech 1732 - 1734 absolvoval kavalírskou cestu po Nizozemí, Francii a Itálii. Kavalírská cesta sloužila k seznámení s cizími kulturami a patřila k součásti obvyklého vzdělání mladého barokního šlechtice. Roku 1736 byl hrabě Kounic jmenován říšským dvorním radou a v letech 1739 - 1740 působil jako komisař při Říšském sněmu. Roku 1740 zemřel císař Karel VI. Protože neměl žádného syna, chápala řada evropských panovníků rod Habsburků za vymřelý a chtěla obsadit jeho území. Vlády se po Karlu VI. ujala jeho dcera Marie Terezie, která začala za své dědictví bojovat s Bavorskem, Saskem a Pruskem. V této době začal být hrabě Kounic pověřován důležitými diplomatickými úkoly. Roku 1741 vedl misi k papežské kurii do Říma. V letech 1742 - 1743 působil jako velvyslanec v Turíně. V letech 1745 - 1746 zastával v Bruselu funkci zplnomocněného ministra pro Rakouské Nizozemí, nejvyššího představitele státní správy v této provincii Habsburské říše, dnešní Belgii. V letech 1747 - 1748 působil jako velvyslanec v Londýně. Roku 1748 se významnou měrou podílel na uzavření tzv. Cášského míru, který ukončil tzv. Války o dědictví rakouské. Marie Terezie byla mezinárodně uznána jako panovnice Habsburské říše, ale zároveň se musela vzdát Slezska ve prospěch pruského krále Friedricha II. Velikého. České království tak přišlo o území, které k němu náleželo již čtyři století.

Státním kancléřem a zakladatelem rakouské Diplomatické akademie
V letech 1750 - 1752 působil hrabě Kounic jako rakouský velvyslanec v Paříži. Po návratu do Vídně byl roku 1753 jmenován státním kancléřem. Za svého působení vytvořil z jedné z řady funkcí ve státní správě post nejvýznamnějšího úředníka monarchie, který v sobě z dnešního pohledu spojoval pozici premiéra, ministra zahraničí i ministra vnitra. Václava Antonína Kounice lze označit za prvního ministra zahraničí Rakouska. Ze zahraniční politiky monarchie, která do té doby fungovala na principu příležitostné diplomacie a krátkodobých spojenectví, vytvořil důležitou oblast státní správy. Státní kancléř Kounic začal budovat habsburskou zahraniční politiku na bázi dlouhodobých koncepcí. Dospěl k závěru, že se diplomacie muset opírat o propracovanou byrokratickou strukturu, a proto se ze státní kanceláře vytvořil úřad v dnešním slova smyslu. Rozhodl se podnítit systematické vzdělávání budoucích diplomatů, které v říši dosud chybělo. Na návrh hraběte Kounice založila císařovna Marie Terezie 1. ledna 1754 ve Vídni Orientální akademii. Studenti Orientální akademie se učili francouzštinu, turečtinu, arabštinu a perštinu. Vedle cizích jazyků studovali práva, ale i tanec a šerm. Absolventi Orientální akademie byli vysíláni jako konzulové do oblasti tehdejší Turecké říše, tedy na Balkán a do oblasti Blízkého východu. Roku 1898 byla Orientální akademie přejmenována na Konzulární akademii a dělila se na západoevropskou a orientální sekci. Roku 1901 se Konzulární akademie stala součástí rakousko - uherského ministerstva zahraničí. V současnosti působí jako Diplomatická akademie ve Vídni a představuje jednu z nejstarších a nejvýznamnějších vzdělávacích institucí pro budoucí diplomaty v celosvětovém měřítku.

Kounicova zahraniční politika
Zásadní změnu provedl kancléř Kounic i na poli zahraničně politické orientace Habsburské monarchie. Rakouské země, Čechy i Morava společně s dnešním Německem tradičně patřily do Svaté říše římské národa německého. Přestože mezi jednotlivými zeměmi docházelo k různým třenicím, Svatá říše římská národa německého představovala jeden celek. V reakci na konflikt s Pruskem po nástupu Marie Terezie na trůn uzavřel hrabě Kounic roku 1756 spojenectví s největším habsburským nepřítelem Francií. V monarchii podporoval francouzskou kulturu a profrancouzskou orientaci. Po určité době se ve vnímání obyvatel Habsburské říše přeměnila agresivní vojenská velmoc Francie na nositelku kultury. Obraz militantního Francouze nahradil militantní Prušák. Roku 1756 zahájilo Rakousko za podpory Francie, Ruska a Saska tzv. Sedmiletou válku proti prusko - anglické koalici. Kounicovým cílem bylo získat zpět Slezsko. To se mu ovšem nepodařilo a válka skončila roku 1763 bez výsledku, který očekával. Roku 1764 získal Kounic pro sebe a své potomky dědičný titul knížete s přídomkem Kounic-Rietberg. Stal se nositelem Řádu zlatého rouna, nejvýznamnějšího habsburského řádu, který se příslušníkům nekrálovských rodů uděloval jen výjimečně. Poslední výrazný úspěch, kterého se Kounicovi podařilo v zahraniční politice dosáhnout, představoval zisk Haliče a Bukoviny, poté co Rakousko společně s Pruskem a Ruskem při tzv. prvním dělení Polska obsadily velkou část území svého souseda.

Václav Antonín kníže Kounic-Rietberg na pomníku Marie Terezie před Uměleckohistorickým muzeem ve Vídni

Kounicova vnitřní politika
Postupem času se Václav Antonín kníže Kounic-Rietberg soustředil především na domácí politiku. Patřil k zásadním přívržencům osvícenství, s jehož myšlenkami se seznámil už v době svého působení ve Francii. Když vykonával funkci velvyslance v Paříži, pracoval jako jeho tajemník filozof Jean Jacques Rousseau. Kníže Kounic se přátelil také s Voltairem. V Rakousku prosazoval zavedení osvícenského absolutismu. Byl duchovním otcem reforem, které prováděla císařovna Marie Terezie, a jež dovedl do konce její syn Josef II. Státní kancléř Kounic prosazoval centralizaci monarchie. Důležitým prostředkem se stalo omezení vlivu zemských sněmů a šlechty spojené se zavedením pravidelných státem vybíraných daní. Do té doby musel císař každý rok žádat zemské sněmy o výběr daní, jejichž výše záležela na rozhodnutí konkrétního zastupitelského orgánu. Kníže Kounic se snažil omezit moc církve. Podstatnou měrou přispěl ke zrušení jezuitského řádu roku 1773. Podporoval vytvoření sítě státních a obecních škol, která měla nahradit církevní školství. S tím souviselo také zavedení povinné školní docházky. Jako typický osvícenský státník chtěl, aby se moc říše opírala bez rozdílu o každého z jejich obyvatel. Poddaní byly ovšem zcela pod kontrolou šlechty. Podnikal proto kroky, které vedly k posílení jejich právního postavení. Nejpodstatnější výsledky, k nimž přispěl, představovalo roku 1775 vydání robotního patentu, kterým se omezovaly robotní povinnosti, a především zrušení nevolnictví v roce 1781. Aby posílil moc státu a kontrolu nad vnitropolitickým děním, podílel se kníže Kounic na založení tajné policie. Tajná policie monitorovala všechny aktivity na území monarchie, které mohly mít protistátní charakter. Jedno z jejich oddělení například zachycovalo a kontrolovalo soukromou korespondenci podezřelých osob.

Za vlády synů Marie Terezie Josefa II. a Leopolda II. ztrácel Václav Antonín kníže Kounic své dominantní postavení na politické scéně, nicméně si stále zachovával značný vliv. Po nástupu císaře Františka II. na trůn roku 1792 odstoupil z funkce státního kancléře a odešel na odpočinek. Na konci života musel sledovat, jak osvícenství, které vehementně podporoval, vedlo ke vzniku Velké francouzské revoluce. Byla popravena dcera císařovny Marie Terezie Marie Antoinette, jejíž sňatek s francouzským králem Ludvíkem XVI. kancléř Kounic inicioval. Místo mocného spojence se z revoluční Francie stal silný nepřítel, s nímž Rakouská monarchie vstoupila do války. Václav Antonín kníže Kounic-Rietberg zemřel roku 1794 a byl pohřben v hlavním sídle rodu Slavkově u Brna, nejdříve provizorně na zámku a posléze v kostele sv. Jana Křtitele.

Historie Ministerstva zahraničních věcí
www.mzv.cz/historie

Koordinátor projektu: Jan Vytopil
Text: Robert Janás, Ph.D.
Publikováno: 2005

Zdroje:
Wurzbach, Constant v.: Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich. Wien 1877

.