26. dubna 1920 rozhodla ministerská rada Československé republiky o tom, že Černínský palác, největší profánní budova barokní Prahy, v které už od poloviny 19. století sídlila kasárna, bude opět sloužit reprezentačním účelům. Své sídlo v něm mělo najít ministerstvo zahraničních věcí. Aby se daný záměr mohl realizovat, bylo nutné přistoupit nejen k náročné rekonstrukci zdevastovaného paláce, ale i k jeho rozšíření, protože stávající prostory nestačily potřebám tak rozsáhlého úřadu.

Během roku 1923 začalo ministerstvo provádět dokumentaci aktuálního stavu Černínského paláce. Stavební posudek vyhotovil profesor pražské Uměleckoprůmyslové školy Pavel Janák, o kterém ministr Edvard Beneš údajně uvažoval jako o autorovi budoucích úprav. Roku 1924 pak byla vypsána veřejná soutěž na rekonstrukci paláce a jeho novou přístavbu. Architekti měli řešit oba úkoly současně. Soutěže se účastnili přední umělci tehdejší doby: Pavel Janák, Bohumil Hypšman, Bedřich Bendelmayer, Kamil Roškot, Josef Sakař.

Jako nejvhodnější vybrala porota projekty Pavla Janáka a Josefa Sakaře s tím, že oba musí být ještě přepracovány. Proto byla roku 1925 vypsána nová soutěž, které se měli účastnit pouze dva zmínění tvůrci. I když už druhý den po vyhlášení soutěže stálo v zápisu z porady u ministra Beneše: „Dále uvažováno o okolnosti, že p. arch. Sakař jest již příliš zaměstnán dvěma státními stavbami, a to stavbou filosofické fakulty a tiskárny bankovního úřadu, takže nelze očekávati, že by se mohl intensivně věnovati stavbě třetí. V důsledku toho usnesení zadati vypracování projektu paláce zahr. Ministerstva (po předchozí dohodě s ministrem veřejných prací) panu architektu Janákovi. Vypracovaný projekt předloží se pak k posudku dosavadní porotě. Rozhodnutí to jest zatím povahy důvěrné.“ Sakař soutěž ze zdravotních důvodů nakonec neobeslal.

Ani tehdy ještě neměl Janák vyhráno. Projekt byl nucen ještě několikrát přepracovávat. Rekonstrukce paláce tak probíhala až v letech 1929–1934. K realizaci přístavby se přikročilo až v roce 1937, poté co Janák předložil už desátý projekt. Tzv. Janákova přístavba byla dokončena v roce 1940, kdy už Černínský palác sloužil jako sídlo říšského protektora.

Pavel Janák studoval architekturu v letech 1906–1907 na vídeňské akademii v ateliéru Otto Wagnera, odkud vyšla velká část průkopníků rakouské i české moderní architektury. Společně s Josefem Gočárem pak patřil k nejvýznamnějším představitelům kubismu v české architektuře. Před první světovou válkou vytvořil řadu radikálních kubistických staveb jako Fárův dům v Pelhřimově. Šlo především o drobnější stavby soukromého charakteru. Veřejné zakázky typu Mánesova a Hlávkova mostu v Praze řešil umírněnějšími kubistickými postupy. Po vzniku Československa roku 1918, kdy už patřil mezi oficiálně uznávané architekty, přišel, opět společně s Gočárem, s ryze českou variantou kubismu, s rondokubismem. Z tohoto období pocházejí významné Janákovy realizace Palác Adria na Národní třídě v Praze a Krematorium v Pardubicích. Od poloviny 20. let se Janák stal přívržencem hlavního proudu moderní architektury, purismu a funkcionalismu. Projektoval hotel Juliš na Václavském náměstí, Husův sbor na Vinohradech, koncipoval vilovou čtvrť na Babě. Podobný vývoj absolvoval i Janákův souputník Gočár.

V době, kdy se připravovala rekonstrukce a přístavba Černínského paláce, vstupoval Janák do závěrečné fáze své tvorby. Tehdy už opustil své radikální kubistické tendence a přiklonil se k umírněnějšímu projevu. Jeho stavby se nesnažily dominovat, ale podřizovaly se okolnímu prostředí. V přístavbě Černínského paláce se inspiroval holandskou modernou. Holandská inspirace je nejnápadnější v použití neomítnutých červených cihel na fasádě. Holandskou modernou se nechal inspirovat Gočár v době, kdy opouštěl rondokubismus a směřoval k funkcionalismu. Ukázkovým příkladem je budova Gymnázia v Hradci Králové. Janák podobně známou stavbu, která by se běžně objevovala na stránkách dějin umění, nevytvořil. Nicméně i pro něj hrála v době přechodu od rondokubismu k funkcionalismu holandská moderna důležitou roli, jak ukazují jeho trochu opomíjené vily na pražské Ořechovce. Janákova přístavba Černínského paláce sice byla po mnohých peripetiích postavena až na konci 30. let, ale projekt vznikal právě v době přerodu Janáka kubisty na Janáka funkcionalistu.

Janákova přístavba je strohá budova, která se plně podřizuje své funkci úřadu. Hladkou fasádu člení především vodorovné řady oken a svislé pasy vysunuté z líce zdi. Také interiéry jsou řešeny přísně účelově. Osou hlavního a příčných křídel jsou chodby, po jejichž stranách se řadí jednotlivé kanceláře. Patra propojuje paternoster.

Velmi zdařile spojil Janák přístavbu s vlastním Černínským palácem. Na rozdíl od Bendelmayerova, Hypšmanova nebo Roškotova projektu se snažil přístavbu zcela podřídit původní budově. Původní Černínský palác hrál stále hlavní roli. Jeho funkce dominanty Loretánského náměstí nebyla ničím narušena. Janák přístavbu zasunul za zadní trakt paláce tak, že je na první pohled patrná pouze při málo obvyklém pohledu zezadu. Citlivě působí propojení obou staveb. Přestože architekt původně uvažoval o spojení hlavního schodiště s přístavbou, z myšlenky sešlo. Budovy se tak plynule napojují užšími stranami bočních křídel. Problém představovala různá výška přiléhajících pater, kdy přízemí paláce odpovídá výšce prvních dvou podlaží přístavby. Janák situaci elegantně vyřešil tím, že v jižním křídle propojil obě přízemí a chodbu prvního patra přístavby ukončil zdí s velkým kruhovým funkcionalistickým oknem, které opticky prodloužilo i horní část chodby v přízemí paláce.

---

Foto a text: Robert Janás

Zdroje:
Horyna, Mojmír, Černínský palác v Praze. Praha 2001.