Kníže Václav byl synem knížete Vratislava a jeho manželky Drahomíry. Důležitou roli v jeho životě sehrála babička, svatá Ludmila, která se klíčovým způsobem podílela na Václavově výchově. Po porážce saským králem JIndřichem Ptáčníkem se Václav zasloužil o zachování suverenity českého státu. Podle historika Františka Palackého odváděl Václav tribut ve výši 500 hřiven stříbra a 120 volů do Saska, což mělo zabezpečit rámcovou suverenitu vznikajícího českého státu. Tento fakt však nelze historicky doložit a stal se spíše součástí historického povědomí obyvatel Čech.

Nezpochybnitelným faktem zůstává, že Václav se zasloužil o založení chrámu sv. Víta, toho času hlavního kostela knížectví. Dle středověkých legend byl zbožným panovníkem, což jest dokládáno vlastnoručním pěstováním vína a obilí pro svaté přijímání, péčí o chudé, stavěním kostelů a kácením šibenic. Historická realita však jistě v době raného středověku byla jiná, než je předkládaný panovníkům obraz, ovšem o výjimečnosti Václavovi osobnosti pochybuje málokdo. Především Václavova zahraniční politická orientace a touha po moci dovedla jeho bratra Boleslava I. k činu, kterým přebral po svém mladším bratrovi vládu. Šlo o jeho úkladné zavraždění v Boleslavi, které vykonali dle legend družiníci Hněvsa, Tira a Česta v roce 935. Dle staršího výkladu se tak stalo již v roce 929, ale výsledky moderního historického výzkumu se spíše kloní k první variantě.

Svatováclavská tradice sehrála v českých národních dějinách důležitou roli. Již od konce 10. století byl kníže Václav prezentován jako světec a ochránce národa. Existence světce z domácího panovnického rodu posilovala i mezinárodní prestiž české země. Václavovo jméno bylo a je vzýváno v dobách dobrých i zlých. K významným objektům upomínajícím na jeho památku patří Myslbekova jezdecká socha sv. Václava na Václavském náměstí v Praze, socha svatého Václava na Karlově mostě, socha sv. Václava na Vyšehradě či kostel svatého Václava ve Staré Boleslavi.