Když se v 80. letech přes přísně střeženou československo-polskou hranici přenášel samizdat, patřil Janas k lidem, kteří tyto cesty organizovali. Jako dělník varšavského Ursusu, spolupracovník Výboru na obranu dělníků KOR a jeden z představitelů Solidarity spojil svůj život s odporem proti komunistické nesvobodě. Po vyhlášení stanného práva působil v ilegalitě a v 80. letech se stal jedním z hlavních organizátorů kontaktů mezi polským a československým disentem.

V rámci Polsko-československé solidarity organizoval tajná setkání v horách, převoz zakázané literatury a tiskovin přes hranici a udržoval kontakty s představiteli Charty 77 včetně Václava Havla. Přes československo-polskou hranici tak nepřenášel pouze samizdat, ale také důvěru, která se po pádu komunismu stala jedním ze základů nového partnerství obou zemí.

Po roce 1989 dokázal zkušenost disidenta transformovat v aktivní službu demokratickému státu. V letech 1989–2001 byl po čtyři volební období poslancem polského Sejmu a působil mimo jiné ve Výboru pro zahraniční věci. Zapojil se také do prvních úvah o nové středoevropské spolupráci a jednání s Václavem Havlem a Jiřím Dienstbierem, která předcházela vzniku visegrádského uskupení.

V letech 1990–1991 vedl Fórum střední a východní Evropy při Nadaci Stefana Batoryho, následně se stal jejím prezidentem a později viceprezidentem. Roku 1991 spoluzaložil Nadaci Polsko-česko-slovenské solidarity. Po odchodu z parlamentu se věnoval poradenské a podnikatelské činnosti a působil v dozorčích radách významných společností.

Život Zbigniewa Janase je příběhem člověka, který pomáhal bourat hranice nesvobody ještě dříve, než skutečně padly, a který poté pomáhal stavět politické a lidské mosty, jež je nahradily.