Od ilegálních schůzek disidentů v horách přes kulturní management až po post polského velvyslance v Praze vede životem Mirosława Jasińského (1960) jedna mimořádně pevná linie, tou jsou česko-polské vztahy.

Již jako student Vratislavské univerzity se zapojil do demokratické opozice a po vyhlášení stanného práva působil v ilegalitě. V roce 1982 stál u zrodu Polsko-československé solidarity, která propojovala polský disent s Chartou 77 a dalšími československými opozičními kruhy. Organizoval tajná setkání na hranicích, výměnu informací i převoz samizdatu a stal se jedním z hlavních architektů přeshraniční solidarity.

Po pádu komunismu Jasiński svou zkušenost přenesl do služeb nové demokracie. V letech 1990–1991 vedl politický úsek polského velvyslanectví v Praze a podílel se na formování nové středoevropské spolupráce, včetně počátků visegrádského uskupení. Později působil jako vratislavský vojvoda, v letech 2001–2005 vedl Polský institut v Praze a následně zastával manažerské a poradenské pozice v soukromém sektoru. V letech 2012–2021 řídil Městskou galerii ve Wroclawi a svou profesní dráhu symbolicky završil jako velvyslanec Polska v České republice.

Jasińského životní příběh je příběhem člověka, který naprosto přirozeně spojuje dějiny demokratické opozice, diplomacie a česko-polské kulturní spolupráce.