Studenti si datum 17. listopadu pro demonstraci své nespokojenosti se situací v Československu v roce 1989 nevybrali náhodou. Šlo totiž o 50. výročí jiné události z roku 1939, kdy po okupaci Česka a s tím spojenými protesty zejména studentů nacistické úřady uzavřely všechny české vysoké školy a přistoupily k represi vůči studentským vůdcům a univerzitním profesorům. 17. listopad se tak záhy stal mezinárodním dnem studentstva.

V roce 1989 již protestujícím studentům na rozdíl od roku 1939 nehrozily tresty smrti, či koncentrační tábory. Přesto však  riskovali vyloučení ze studia, možné vězení, či problémy pro své rodiny. Bez ohledu na tyto možné následky projevili skutečnou odvahu, která inspirovala většinu české společnosti.

Události 17. listopadu proběhly v kontextu širšího globálního procesu demokratizace. Jen krátce předtím  pádla berlínská zeď, která symbolizovala rozdělení Evropy a sílu sovětského bloku. V samotném Sovětském svazu probíhala „perestrojka“ i Čína zažila v roce 1989 pokus o demokratizaci, byť neúspěšný.

V Evropě vedly události roku 1989 k překonání jejího blokového rozdělení a k rozšíření a prohloubení evropské integrace, jež posílila demokracii a hospodářský růst v řadě zemí, včetně Česka. 

Šíření demokracie, stability a prosperity však neproběhlo rovnoměrně napříč celým kontinentem. Rozpad bývalé Jugoslávie a Sovětského svazu vedl k často brutálním ozbrojeným konfliktům, jejíchž důsledky pociťujeme ještě dnes. Ekonomické reformy nezřídka nebyly provedeny nebo pod jejich rouškou došlo pouze k obohacení elit na úkor běžného obyvatelstva, bývalé komunistické vůdce nahradili v řadě případů nacionalisté a populisté. Záhy se ukázalo, že k šíření pozitivních změn Evropou nestačí jen čas, ba dokonce že časem může dojít naopak k regresi.

Ostatně od roku 2008 vidíme konkrétní projevy ruského vedení vrátit Evropu zpět do doby před rokem 1989. Tyto negativní trendy se v posledních letech prohlubují. Jejich nejvýraznějším projevem je neospravedlnitelná, nevyprovokovaná a nelegální agrese Ruska proti Ukrajině, která byla zahájena pouze proto, že ukrajinský národ jasně demonstroval své přání být součástí demokratické Evropy.

Tak jako válečné konflikty z 90. let, i brutální útok Ruska na Ukrajinu má a bude mít dlouhodobé negativní dopady na prosperitu, demokracii a celkový rozvoj nejen zemí touto agresí přímo dotčených, ale nás všech – celé Evropy i ostatního světa.

Více než kdy dříve od roku 1989 se ukazuje, že svoboda a demokracie nejsou samozřejmostí a že je třeba tyto základní hodnoty chránit a bojovat za ně. Ruská agrese není vzdáleným hřměním kdesi v ukrajinských polích. Není jen obrazem zničených domů a zavražděných civilistů ve večerních zprávách. Je bojem o duši každého z nás a o to, co jsme ochotni obětovat za svobodu a demokratickou společnost. Je onou pověstnou zvonící hranou, o níž psal Ernest Hemingway.

Jak dokazuje datum 17. listopadu, studenti a mladí lidé byli vždy hybnou silou společnosti a barometrem demokratického vývoje. I díky nim je tak Česko již 35 let svobodnou a prosperující zemí. Nechme se jimi a jejich odkazem inspirovat. Nepropadejme lhostejnosti k dění na Ukrajině, ani v našich vlastních zemích. Bojujme za otevřenou, demokratickou společnost – ve volbách, prostřednictvím svobodných médií, nevládního sektoru, vlastním příkladem. Podporujme Ukrajinu v jejím boji za svobodu, protože jde i o svobodu naši. Ostatně, jak řekl první český prezident Václav Havel: „svoboda je hodnotou, které stojí přinášet oběti, za pravdu, je-li o ní člověk přesvědčen, má smysl podstoupit zápas i s osobními riziky.“