Po čtvrté arabsko-izraelské válce země Středního východu prudce zvýšily cenu ropy určené pro evropské země. To způsobilo vážné a dlouhotrvající ekonomické problémy, vlivem kterých se ukázalo, že i když neexistují cla, společný trh není ještě zdaleka vybudován. Ukázalo se, že rozdíly v technických a jiných normách a standardech týkajících se výrobků v jednotlivých státech mohou být využity k protekcionismu stejně dobře jako již zrušená cla. Z tohoto poznání vyplynulo následující úsilí EHS o harmonizaci těchto předpisů s cílem odstranit jakékoliv překážky volného pohybu zboží

Důležitý projev solidarity představovalo zřízení Evropského fondu pro regionální rozvoj v roce 1975. Sloužil k přesunu finančních prostředků z bohatých regionů do méně rozvinutých oblastí, k budování nových komunikací a k vytváření atraktivního prostředí pro investory, kteří do regionů přinesli pracovní příležitosti. (Nyní tvoří prostředky na podporu rozvoje regionů třetinu rozpočtu Evropské unie.)

Štědrá podpora společné zemědělské politiky (v roce 1979 na ni bylo vynaloženo 75 % rozpočtu EU) vedla k problémům s nadvýrobou mléka, másla a hovězího masa.

V sedmdesátých letech Společenství zintenzívnilo boj proti znečištění životního prostředí a byla přijata řada společných norem na jeho ochranu. Byl přijat princip, podle kterého za znečištění platí jeho původce.

Přes ekonomické nesnáze a po zkušenostech s nesnadnou integrací nových členských států do evropských struktur pokračovaly snahy o reformu. Bylo zřejmé, že je nezbytná reforma v oblasti měnové unie, zahraniční a bezpečnostní spolupráce, společné obrany, rozsahu pravomocí Evropského parlamentu a ve způsobu hlasování v Radě ministrů. Potíže vznikly právě s rozhodnutím o dalším směřování Společenství, zda půjde o mezistátní organizaci, nebo nadnárodní útvar, který by byl částečně nezávislý na vládách členských států. Na řešení některých těchto otázek si Společenství muselo počkat ještě víc než deset let.