Vznik Československa v roce 1918 značil zásadní mezník v moderních dějinách českého národa. Nová mezinárodněpolitická pozice nástupnického státu vyžadovala vytvoření či rozšíření jeho diplomatických, ekonomických a kulturních vazeb s ostatními zeměmi. A jedno z klíčových míst v této stavbě připadalo právě Francii.

Nejkrásnější ztvárnění dobového pohledu na česko-francouzské spojenectví nalezneme na pařížském hřbitově Père Lachaise. Zde o severního vchodu stojí pomník odhalený v roce 1928 na pamět čsl. legionářů padlých v průběhu 1. světové války na půdě Francie.

Smrtelně zasažený legionář padá k zemi. V posledním okamžiku ho však zachycuje do své náruče ženská postava, Marianna symbolizující Francii. K ní z pravé strany přichází mladičká dívka (zobrazení československé republiky). Dívka podpírá stařenu (symbol českých národních dějin) - věkem zesláblou, ale stále hrdě vztyčenou. I jim Marianna otevírá svou náruč. Spojení mezi čechami a Francií je zde symbolicky upevněno. A v podobné náladě se měla rozvíjet i kulturní a politická spolupráce mezi oběma zeměmi. A v podobné náladě vnikly i české středoškolské sekce ve Francii.

Co to vlastně české středoškolské sekce jsou ?

Ve vzniku československých (od roku 1990 českých) sekcí na francouzských lyceích se zrcadlila jednak oficiálně propagovaná snaha o co nejužší spolupráci mezi oběma národy. Svůj odraz v něm nalezly ovšem i hlubší souvislosti spojené s reformami poválečného školství a kulturní orientace celé země. Jejich hlavní strůjce a organizátor na ministerstvu školství - Ferdinand Špíšek (1878-1970) v roce 1937 shrnoval, že hlavním smyslem jejich otevření bylo: " umožnit určité části nadané a pilné čs. mládeže studovati ve vyšších třídách francouzských středních škol a získati tak všech výhod, jichž poskytuje dobrá znalost světového jazyka a hlubší poznání kulturního života Francie". Tito mladí lidé s francouzským středoškolským vzděláním měli být ideálním plodem česko-francouzského sblížení, měli se stát jeho nadšenými propagátory. V neposlední řadě měli vytvořit novou, mladou, vzdělanou a republikánským duchem prodchnutou elitu země. To zdůrazňoval i Eduard Beneš, když v roce 1931 napsal: " Potřebujeme - při vřelém cítění národním - mladých lidí znalých cizích jazyků a pronikajících jimi do ducha cizích kultur a cizích národů! Potřebujeme mladých lidí, kteří poznali nejen vnější život, materielní poměry a podmínky, ale také mentalitu a duši cizích národů, s nimiž je nám žíti, spolupracovati, konkurovati a budovat nový svět! Potřebujeme, mladých lidí, kteří stykem s cizím prostředím dovedou získati vyšší úroveň vědnou i citovou, kteří se naučí šířeji a hlouběji hledět na souvislost věcí a kteří tímto poznáním a jeho praktickými důsledky obohatí fondy svého vlastního národa. Potřebujeme mladých lidí, kteří tím, že poznají cizí zájmy, potřeby a život, tím, že se naučí obzírat věci z širšího zorného úhle, najdou správnou míru pro potřeby a možnosti svého národa a státu a potřebný takt k uplatňování jeho zájmů! ... A potřebujeme mladých lidí, kteří s těmito znalostmi a taktem, opatřeni všemi vnějšími náležitostmi a potřebami, jaké dává vzdělání jazykové i věcné, dovedou být tvůrčími lidmi nejen v rámci domácím, nýbrž i širokém rámci mezinárodním..." Přestože od tohoto projevu uplynulo více než půlstoletí a značných změn nedoznal jen slovník českého jazyka ale i celá naše společnost, existence sekcí ukazuje, že jsou tyto myšlenky stále platné.

Jak byly a jsou sekce organizovány?

Středoškolské sekce (oddělení) na francouzských lyceích jsou v podstatě specifická vzdělávací zařízení. Ministertsvo školství ve shodě s francouzskými zástupci vybírá na základě konkurzu skupinu studentek a studentů, ve věku mezi 15-17 lety, kteří odjíždí do Francie na poslední 3 roky střední školy. Zde se pod dohledem českého lektora (funkce českého profesora byla dříve velmi důležitá a) vzdělávací - jazyk a literatura, české dějiny, ale i b) výchovná - zástupce rodičů, prostředník mezi lyceem a sekcí) zapojují do normální francouzské výuky, aby po třech letech dosáhli maturitní zkoušky. Ta je jim po absolvování její zvláštní části nostrifikována s maturitou českou a otevírá jim tak možnost pokračovat ve studiu na vysokých školách v jedné či druhé zemi. Podstata organizace sekcí se za celou dobu jejich existence téměř nezměnila. A tak tato zahraniční zkušenost vytváří specifickou, mezigenerační psychologii českého sekcionáře.

Kde české sekce působily a působí?

První z nich byla otevřena v roce 1920 na lycée Carnot v burgundském Dijonu. Dijonská sekce je i díky tomu, že zde studovali např. Č. Císař, V. Černý, či J. Voskovec nejznámejší. Druhá (dívčí) sekce vznikla v roce 1923 v Saint Germain en Laye u Paříže na místě, kde byla podepsána mírová smlouva kodifikující rozpad Rakouska-Uherska, resp. vznik Ceskoslovenska. Tato sekce nebyla jako jediná po roce 1990 obnovena. Třetí, původně chlapecká, ale od roku 1990 dívčí sekce, byla založena v roce 1924 v jihofrancouzském Nîmes (rodiště E. Denise).

Sekce byly poprvé byly zavřeny za německé okupace naší země. Po krátkém obnovení mezi lety 1945 - 48, se staly jednou z obětí pádu železné opony. K jejich znovu otevření došlo v letech 1966 - 73. Své Čechy vítají francouzská lycea opět od roku 1990. V prvním období ve Francii studovali 440 Čechoslováků, po 2. světové válce jich sekcemi prošlo 56, ve třetím období pak přibylo dalšich 108 studentů.

České sekce tak nejen dobře dokumentují dlouhé trvání česko-francouzských vztahů v oblasti vzdělávání, ale do velké míry i charakterizují peripetie českých dějin 20. století.