Do Malajska ještě před 2. světovou válkou svými investicemi pronikla firma Baťa. Obrat československého obchodu s Britským Malajskem se v předválečných letech pohyboval kolem 100 miliónů korun ročně. Po válce byly hospodářské kontakty obnoveny a ještě v roce 1948 dosáhl obrat vzájemné výměny 33,4 miliónu korun.Po událostech roku 1948 (komunistický převrat v Praze a povstání Komunistické strany Malajska) byly vzájemné kontakty spolehlivě zmrazeny.  Dveře neměly v Praze otevřené ani sami komunisté z Malajska, jak se o tom přesvědčil Gerald de Cruz, který se v Československu pokoušel usadit. Po vzniku Malajsie pak Praze v navazování styků bránil ohled na Sukarnovu Indonésii, praktikující vůči Malajsii kurz konfrontace. První malajsijská delegace do Prahy přijela teprve v listopadu 1970 a diplomatické vztahy byly ustaveny až v červnu 1971. Obchodní bilance byla pro československý zahraniční obchod trvale výrazně pasivní – především v důsledku nákupů kaučuku a neschopnosti vyvézt do Malajsie větší množství československého zboží.

Komunistická strana Malajska a Gerald de Cruz v Československu

Komunistická strana patřila bezprostředně po válce k nejvlivnějším politickým silám Malajska. Zakladatelé místního komunistického hnutí přišli do země po roce 1927 z Číny, kde tehdy komunisté dočasně podlehli Čankajškovu Kuomitangu. Zpočátku působili jen jako pobočka Komunistické strany Číny, posléze vyvstala nutnost ustavení Komunistické strany Malajska (MCP). V roce 1935 se do čela partaje postavil Lai Teck (1900 – 1947?), který zastával až do roku 1947 funkci generálního tajemníka. Lai Teck je postavou dodnes záhadnou. Různí se údaje o jeho původu (podle některých byl Vietnamec, podle jiných vietnamsko-čínský míšenec původem z Annámu). Nejasné je i jeho pravé jméno. Komunistická strana byla v předválečném britském Malajsku zakázána a Lai Teck si podle vzpomínek dalšího komunistická předáka Chin Penga v rámci konspiračních opatření vybral naprosto nepravděpodobné krycí jméno „Mr. Wright“. Dobové dokumenty pak zaznamenávají různé formy, do nichž korektní anglické výslovnosti ne zcela mocní členové komunistického podzemí jméno zkomolili („Loi Te“, „Lai Teck“ nebo dokonce „Lighter“).

         Podle některých údajů měl Lai Teck pracovat jako agent francouzské tajné služby uvnitř komunistického hnutí už ve třicátých letech a za jeho příjezdem do Singapuru stály britské úřady. Jakkoli toto obvinění nebylo zcela doloženo, je nanejvýš nepochybné, že přinejmenším krátce po pádu Singapuru v roce 1942 generálního tajemníka zverbovala japonská tajná policie. Na rozdíl od ostatních komunistů zadržených a popravených japonskými okupačními úřady byl brzy propuštěn. 1. září 1942 se poblíž jeskyní Batu Caves sešlo přes sto nejvyšších představitelů MCP a jejího ozbrojeného křídla Lidové protijaponské armády Malajska (MPAJA), které vzápětí na základě udání přepadli a pozatýkali Japonci. Lai Teck, který byl na setkání očekáván, se „opozdil“. Jak ukázalo pozdější vyšetřování, kombinoval „milovaný vůdce strany“ Lai Teck ve snaze udržet se na vrcholu partajního žebříčku dvě účinné strategie – jednak vystupoval coby agent Kominterny, jednak své stranické konkurenty udával úřadům. Po spojeneckém vítězství působil dál jako agent – tentokrát ovšem v žoldu Britů, kteří vlastnili kompromitující údaje o jeho předchozí kolaboraci s Japonci.

         Lai Teckovo postavení se stalo neudržitelným teprve v říjnu 1946, kdy získali některé členové MCP důkazy o jeho zradě a strana se pod vlivem této kontroverze dočasně rozštěpila. Krajně trapné zjištění o kolaboraci generálního tajemníka bylo po dlouhou dobu utajována v ve snaze zachovat straně tvář. 6. března 1947 se měl Lai Teck zodpovídat na schůzi Ústředního výkonného výboru MCP, místo toho ovšem zmizel i s podstatnou částí stranických fondů do Bangkoku, kde se jeho stopa nadobro vytratila.

         Novým šéfem strany se stal brzy nato mladý hrdina protijaponského odboje Chin Peng (vlastním jménem Wang Wen-chua, *1924). V době 2. světové války se stal vůdcem komunistických gerilových jednotek – také proto, že starší a zasloužilejší vůdce stihl Lai Teck udat japonské tajné policii Kempeitai. Spolupracoval na organizaci partyzánského hnutí s britským velením v jihovýchodní Asii. Obdržel britská vyznamenání (mezi jinými také OBE, Řád britského impéria) a bezprostředně po válce se zúčastnil vojenské přehlídky vítězných jednotek pořádané v Londýně. Po válce jednotky MPAJA odevzdaly většinu své výzbroje, za což si vysloužily v jiných komunistických stranách ve válkou jinak nedotčených zemí (jako například ze strany ortodoxního stalinisty Lance Sharkeye, který stál v čele Komunistické strany Austrálie) obvinění z nedostatku revolučního ducha. Chin Pengovi se po krátkých líbánkách s britskou vládou brzy naskytla příležitost znovu se osvědčit coby partyzánský vůdce. 16. června 1948 vyhlásila britská koloniální správa Malajska mimořádný stav poté, co členové MCP zavraždili tři evropské správce plantáží v Sungei Siputu. Vedení komunistické strany na zákaz svého působení zaregovalo vyhlášením ozbrojeného boje. Dalších dvanáct let v Malajsku probíhalo ve znamení Malayan Emergency, faktické války mezi převážně čínskými členy komunistického gerilového odboje se zázemím v džungli a britskými jednotkami užívajícími taktiku nuceného přesidlování.

         Československé komunistické vedení mělo o situaci komunistů v Malajsku zjevně jen minimální zprávy. Dostupné archivy nasvědčují tomu, že jediným vodítkem, kterým se v této situaci Praha mohla řídit, bylo stanovisko koloniálního odboru Komunistické strany Velké Británie. V dokumentech mezinárodního oddělení ÚV KSČ je založen pouze stručný dopis ze 30. června 1947, kterým tehdejší generální tajemník strany při příležitosti cesty jednoho z členů MCP na Světový festival mládeže v Praze sděluje vedení KSČ své „nejvřelejší pozdravy“ a blahopřeje mu k jeho úspěchům. „Pod vynikajícím vedením vaší strany Československo stejně jako jiné nové demokracie v poválečné Evropě kráčí k socialismu. Vaše vítězství jistě přidává na významu boji koloniálních národů,“ lichotil svým československým kolegům vůdce MCP.Jeho návrh na ustavení „pravidelné komunikace“ však zůstal zřejmě nevyslyšen.

         O situaci uvnitř MCP československé komunisty informuje snad z roku 1949 pocházející nedatovaná zpráva uvádějící, že „asi v červnu nebo červenci 1947 strana zjistila, že její generální tajemník Loyter [Lai Teck – pozn. aut.] je zrádce. […] V posledních třech měsících roku 1947 se strana soustředila na očištění svých řad od Loyterovy kliky a jeho podporovatelů: většina z nich byla vyloučena.“Autorem elaborátu upozorňujícího v duchu dobové sebekritiky na chyby, jichž se MPC dopustila, byl Gerald de Cruz (1920 – 1991), Singapuřan euroasijského původu. V roce 1940 začal pracovat jako novinář pro Straits Times a na konci války vstoupil do MCP a patřil také k blízkým známým generálního tajemníka Chin Penga. Byl jedním ze spoluzakladatelů relativně málo početného, avšak v intelektuálních kruzích poměrně vlivného Demokratického svazu Malajska (MDU), který náležel k organizacím pod silným vlivem komunistů. Zřejmě v důsledku ostrého kurzu britské koloniální správy proti místním komunistům a kvůli ztrátě svého kontaktu s MCP se de Cruz, redaktor levicového kualalumpurského týdeníku Democrat, rozhodl ze země odejít. Nejprve odjel do pákistánského Karáčí, odkud byl však brzy vypovězen „pro komunistickou činnost“. „V Cařihradě se seznámil s čs. konsulem Rybou, který mu vystavil visum a seznámil jej se s. Richardem Slánským, který byl právě na cestě z Turecka do ČSR a který prý o něm může dát doporučení,“ zaznamenala po de Cruzově návštěvě na mezinárodním oddělení ÚV KSČ v informaci pro stranické funkcionáře Bedřicha Gemindera a Karla Švába pracovnice aparátu Glaserová. Do Prahy přijel de Cruz i s manželkou 24. září 1949 a ubytoval se v hotelu Abazia na Smíchově.

         Coby v Malajsku pronásledovaný komunista si Gerald de Cruz zřejmě představoval, že v Československu získá politický azyl a nový domov. Brzy se ukázalo, že to je naprostá iluze. „Písemné doporučení strany nemá,“ zapsala pracovnice mezinárodního oddělení Glaserová. „Žádal, aby strana mu poskytla pomoc. Vysvětlila jsem mu, že mu strana žádnou pomoc nemůže poskytnout a že si jeho údaje nemůžeme ověřit, a doporučila jsem mu, aby se obrátil na normální úřady.“ Z mezinárodního oddělení de Cruze poslali na pracovní úřad. Někdejší redaktor několika v Malajsku vydávaných listů se domníval, že by se v Praze mohl živit psaním do místního tisku. Jeho pokusy nabídnout několika redakcím své články však vzbudily jen podezřívavost československých úřadů. Už po několika dnech byl vydán pokyn neprodlužovat de Cruzovi povolení k pobytu a bylo „učiněno opatření, aby co nejdříve odjel.“ 25. října 1949 si jakýsi funkcionář zřejmě z ministerstva informací a osvěty stěžoval, že „jest to již třetí pokyn, aby proti tomuto Cruzovi bylo zakročeno.“ Jeho článek o potížích, které britské politice v Malajsku přineslo vítězství komunistické strany v Číně, byl i přes svou kritiku „imperialistického vykořisťování“ a vychvalování Komunistické strany Malajska hodnocen jako nevhodný. Jedna z redakcí jej předala ministerstvu informací, které usoudilo, že jeho „provokativní tendence je z obsahu zřejmá“. Stejně negativně byl posuzován i novinářův pokus o získání individuálního stipendia na Karlově univerzitě. De Cruzovi, který se bez vlastního přičinění coby věčně dotírající cizozemec ocitl ve všeobecné klatbě, nepomohl ani jiný příslušník MCP Houng Bee Lim, který v té době do Prahy přijel. Jeho pozice přitom byla zcela odlišná – Houng Bee Lim měl lístek s doporučením opatřený razítkem Komunistické strany Velké Británie a podepsaný šéfem britských komunistů Harry Pollittem. Toto potvrzení vyžádané dopisem Palme Duttovi bylo zasláno přímo do Prahy.

         Jak dlouho ještě vydržel Gerald de Cruz, kterému rychle docházely prostředky, vzdorovat nepřízni strany a státu, není z dostupných dokumentů zřejmé. Ač si to tehdy asi sám neuvědomoval, rychlý odjezd z Prahy ho dost možná zachránil před mnohem záludnějším osudem. Můžeme si lehce představit, jak by se asi de Cruzovi vedlo, kdyby se v Československu jako novinář na čas přece jen uchytil. Podezřelého cizince, nonkonformní intelektuála příkladně „kosmopolitního“ původu a člena MCP, jejíž generální tajemník byl nedávno odhalen jako zrádce, by zřejmě v zemi, kde místního generálního tajemníka Rudolfa Slánského zanedlouho čekal politický proces, neskončil asi příliš dobře – nemluvě o tom, že do Prahy přijel s doporučením právě jeho bratra Richarda Slánského.

         Nejpozději v roce 1950 byl už de Cruz v Británii, kde posléze získal místo ředitele školy pro mentálně postiženou mládež v Hastingsu. O šest let později se na něj obrátil jeho známý, charismatický vůdce strany Labouristické fronty a tehdy také hlavní ministr singapurské vlády David Marshall (1908 – 1995), který mu posléze poskytl finance na letenku do Singapuru. Neobešlo se to samozřejmě bez opatrných sondáží toho, zda už de Cruz opravdu není komunistou. Po příjezdu se Gerald de Cruz stal organizačním tajemníkem Fronty práce a později pracoval i pro Marshallova nástupce ve funkci hlavního ministra Lin Jou-fua (Lim Yew Hock, 1914 – 1984). V roce 1968 konvertoval k islámu a přijal jméno Haji Karim Abdullah, později spoluzaložil vládní Centrum politických studií, pracoval v nadaci Sarawak Foundation, byl poradcem Národního odborového kongresu a předsedou Singapurské asociace pro mentálně postižené děti. Vydal také své „paměti singapurského nonkonformisty“.Nikdy se netajil tím, že pro jeho celoživotní rozchod s komunismem byla rozhodující právě jeho pobyt v Praze roku 1949 a kolize s realitou stalinistického Československa.

Navázání diplomatických styků a první mezivládní kontakty

Když byla 31. srpna 1957 vyhlášena nezávislost Malajské federace coby soustátí devíti monarchií a dvou samosprávných států, zasla československý premiér ministerskému předsedovi Malajsku Tunku Abdul Rahmanovi blahopřejný telegram. Jednání o navázání diplomatických vztahů, vedená prostřednictvím zastupitelských úřadů v Londýnu, Tokiu, Jakartě a Dillí, však k žádnému závěru nedospěla. Zjevným důvodem byla na jedné straně malajsijská neochota navázat bližší vztahy s komunistickým státem, na druhé straně československé ohledy na Indonésii, která až do roku 1965 vůči Malajsii praktikovala politiku konfrontace. Dobové dokumenty zachycují pouze ojedinělé osobní kontakty mezi diplomaty obou zemí. Například v červnu 1964 navštívil I. tajemník Jiří Lejnar II. tajemník malajsijského velvyslanectví v Tokiu Waltera Ayathuryho. Lejnar na setkání vyjádřil lítost, že diplomatické vztahy mezi oběma zeměmi nejsou dosud normalizovány, a Ayathury řekl, že „je plně pro navázání malajsko-československých diplomatických styků a domnívá se, že tomu nestojí v cestě vážnější překážky. Československo je jednou ze zemí, které jsou v Malajsku velmi populární a známé svými výrobky, počínaje auty a konče sklem.“ I tato sondáž ovšem skončila bezvýsledně.

         Navázání politických a obnovu hospodářských vztahů uskutečnil paradoxně až československý normalizační režim na začátku 70. let. V září 1970 Malajsie notifikovala svůj zájem o uzavření mezivládní letecké dohody a v listopadu téhož roku přijela v rámci cesty po zemích východní Evropy do Československa malajsijská hospodářská delegace, v jejímž čele stál ministr obchodu a průmyslu Mohammad Khir Bin Johari. V Praze ho přijal náměstek ministra zahraničních věcí Ján Bušniak, kterému Johari vyjádřil malajsijský zájem na rozvoji vzájemných styků. „Přestože nemáme diplomatické styky, řekl, přátelství Malajsie k ČSSR existuje.“ Malajsijský ministr se ovšem netajil tím, že hlavní zájem měl o obchodní vztahy a o uzavření obchodní smlouvy. Českoslovenští zástupci argumentovali tím, že bilance vzájemného obchodu je vzhledem k nákupům kaučuku a dalších surovin výrazně v neprospěch Československa, Johari ovšem navrhl, aby možnosti nákupů v Československu prozkoumal malajsijští soukromí dovozci. V lednu 1971 předložil ministr zahraničí Ján Marko československému vedení návrh na navázání diplomatických vztahů s Malajsií na úrovni velvyslanectví a se zřízením obchodního oddělení v Kuala Lumpuru (vedoucí obchodního oddělení měl zastávat funkci chargé d'affaires).Podrobnosti byly dohodnuty prostřednictvím velvyslaneců obou zemí v Moskvě. 18. června 1971 byla předána československá a 16. září téhož roku i malajsijská nóta o navázání diplomatických vztahů. 17. září 1973 obdržel z malajsijské strany agrément velvyslanec se sídlem v Jakartě Jiří Pinkava, který se v Kuala Lumpuru akreditoval v únoru 1974. Malajsie v Praze od října 1979 pověřovala svého velvyslance ve Varšavě.

         Ani v 70. letech nepřesáhly vzájemné kontakty svůj zcela formální ráz. Pokud Československo jako člen Varšavské smlouvy a Malajsie jako člen ASEAN nalézaly společnou řeč i v nějakých politických otázkách, pak snad jen ve vyhranění se vůči maoistické Číně. Obchodní vztahy představovaly i nadále československé nákupy kaučuku.Z obchodního obratu 29 miliónů USD v roce 1978 představoval československý vývoz pouze jeden milión. V květnu 1979 byl do Československa pozván malajsijský ministr zahraničí Tengku Ahmad Rithauddeen. Na jaře 1983 navštívil Malajsii ministr zahraničí Bohuslav Chňoupek. Tengku Datuk Ahmad Rithauddeen do Prahy přijel teprve v létě 1985. Že hlavní překážkou vzájemných vztahů byl československý komunistický režim, spolehlivě prokazuje rychlý rozvoj vzájemných vztahů od 90. let a zvláště v posledních letech, kdy v objem vzájemného obchodu překročil miliardu dolarů a kdy v České republice studují stovky malajsijských studentů.