Archeologické nálezy v tomto místě potvrzují větší počet středověkých domů ze dřeva i kamene, které však byly značně poničeny velkým malostranským požárem v roce 1541. V 17. století prostor zabíralo několik měšťanských domů v majetku Lobkowiczů, které roku 1685 zakoupil Michael Oswald hrabě Thun s cílem vybudovat zde své reprezentativní šlechtické sídlo. Prestižní lokalita v blízkosti Pražského hradu i velkorysý architektonický návrh odrážely tehdejší vysoké postavení i ambice Thunů.

Michael Osvald hrabě Thun-Hohenstein (1631-1694) zastával významné zemské úřady ve správě Českého království a usiloval i o knížecí titul. Proslul jako jeden z nejaktivnějších stavebníků své doby. Zámecké a církevní stavby budoval na svých venkovských panstvích v různých částech Čech, například v Klášterci nad Ohří, Žehušicích či v Ledči nad Sázavou. Pro své záměry získával významné architekty, jako byl Lurago, Caratti či Mathey. Francouzský malíř a architekt Jean-Baptiste Mathey v 70. letech 17. století pracoval na některých objektech v Praze. Thuna zaujal svou zřetelnou italskou inspirací natolik, že mu svěřil projekt svého sídla. Mathey předložil plán paláce ve stylu klasického římského baroka, tvořeného čtyřmi křídly o třech patrech a s obdélníkovým vnitřním nádvořím se dvěma kašnami. Provedení stavby se ujal stavitel Jacopo Antonio Canevale.

   

O úmyslu přestavět měšťanské domy na mohutný palác Thun informoval dochovaným dopisem svého souseda Jiřího Adama Martinice, který se proti jeho záměru rázně postavil. Hlavním důvodem odporu zřejmě byla mohutnost thunovské stavby, vedle které měl renesanční Martinický palác v budoucnu vyhlížet jako obydlí nevýznamného šlechtice. Sousedské neshody protahovaly zahájení stavby až do roku 1689. Martinicovy námitky nakonec musel řešit císař Leopold I., který finálním verdiktem z roku 1690 Thunovu stavbu potvrdil. Tou dobou byl palác již částečně obyvatelný, stavební práce v jeho severní části ale stále pokračovaly. Michal Oswald hrabě Thun se dokončení svého reprezentačního sídla nedočkal, zemřel v roce 1694. Palác dnes svého stavebníka připomíná kamennou sochou jeho patrona archanděla Michaela, umístěnou do nárožní atiky, jejímž autorem je pravděpodobně italský sochař Ottavio Mosto. Za pozornost stojí také galerie raně barokních soch s námětem alegorie Sedmera svobodných umění, připisovaných Janu Brokoffovi.

   

Dcera a dědička Michaela Osvalda Thuna, Eleonora Barbora kněžna Lichtensteinová roku 1718 palác prodala. Za částku 20 000 zlatých jej získala Anna Marie Františka velkovévodkyně toskánská (1672-1741). Nová majitelka patřila k nejvýznamnějším šlechtičnám barokního období v Českém království a většinu života strávila na svém panství v Zákupech. Na pražském thunovském paláci realizovala několik stavebních zásahů, které provedl její dvorní architekt Václav Špaček. Za jejího vlastnictví byla stavba paláce teprve plně dokončena včetně zařízení interiérů, především velkého hlavního sálu. Na fasádu ve výši druhého patra nad portály byly umístěny plastické korunované erby vévodů toskánských. Jméno po vévodkyni Toskánské palác nese dodnes. Po její smrti palác zdědila dcera Marie Anna, provdaná za Ferdinanda Bavorského. V držení vévodů Bavorských byl potom palác až do roku 1770, poté dědictvím přešel do majetku jiných šlechtických rodů.

      

Z původně reprezentativního sídla se v průběhu 18. století postupně stávala administrativní budova, sloužící nejprve ke správě toskánského, později bavorského majetku. Z tohoto nového určení vyplynula i řada stavebních úprav, které zasáhly do původních dispozic. Prostory navržené jako šlechtické salóny a jídelny sloužily jako kanceláře a jejich umělecká výzdoba, včetně nástěnných maleb, nenávratně mizela.

V roce 1805 přešla toskánská panství na arciknížete Ferdinanda Habsburského, který se později stal vévodou toskánským. V roce 1847 se majitelem paláce stal Ferdinand V. zvaný Dobrotivý. Po jeho abdikaci roku 1848 zůstal objekt v osobním vlastnictví císaře Františka Josefa I. Koncem 19. století proběhla renovace paláce, při níž přepažením zanikl rozměrný hlavní sál. V majetku Habsburků zůstal palác až do roku 1918.

 

Po vzniku Československé republiky se začala psát nová kapitola v historii Toskánského paláce. Jeho vlastníkem se stal stát a do objektu bylo umístěno ministerstvo zahraničních věcí. Později byla většina odborů přestěhována do Černínského paláce obnoveného Pavlem Janákem, nicméně Toskánský palác nadále sloužil potřebám MZV. Podstatnější stavební úpravy byly provedeny architektem Bohumírem Kozákem v letech 1941–1942. V roce 1956 byl palác adaptován pro účely vědeckých ústavů. Roku 1964 byl objekt prohlášen kulturní památkou.

Celkové obnovy se Toskánský palác dočkal v letech 1994–1998 pod vedením architekta Pavla Kupky. Palác byl renovován tak, aby odpovídal potřebám Ministerstva zahraničních věcí ČR a současně byla zachována jeho původní podoba v barokních detailech. Na výtvarném řešení se podílel sochař Karel Nepraš, který zde v kamenném provedení zopakoval téma figurálních sloupků na chodníku, předtím již realizované v kovu před Lichtenštejnským palácem na Malé Straně. V interiéru Nepraš vytvořil svérázný pískovcový rám pro výklenek někdejšího krbu jednoho ze sálů s autorskou plastikou Dialog. Obnova Toskánského paláce byla oceněna Grand Prix Obce architektů v kategorii Rekonstrukce. V současnosti Toskánský palác využívá sekce právní a konzulární MZV ČR.

 

Vedoucí projektu: Mgr. Pavla Veličkinová
Text: Mgr. Alena Ježková, Ph.D.
Obrazová dokumentace: Jaroslav Kučera, Archiv hlavního města Prahy/Sbírka grafiky, sbírka fotografií, Staatliche Schlösser und Gärten Baden-Württemberg/Schloss Rastatt/Günther Bayerl