Vojenský a letecký přidělenec Velvyslanectví České republiky v Ázerbájdžánu podplukovník Jan Havlíček předal roku 2018 prostřednictvím vedení veteránské organizace Republikové organizace veteránů války, práce a Ozbrojených sil Ázerbájdžánu, medaile vojenského přidělence, čestné diplomy a dárkové balíčky sedmi ázerbájdžánským veteránům, kteří se účastnili osvobozování Československa - Tofigu Agahusejnovovi (1923), Sejdagovi Agajevovi (1923), Alekperu Amirovovi (1922), Mikajilovi Hüsejnovovi (1923), Jusifu Gafarovovi (1926), Junusu Kazimovovi (1922) a Mamedu Mamedovovi (1925).

Výše uvedená jména vojáků nám připomínají podíl Ázerbájdžánců na osvobození Československa, který je významnou součástí ázerbájdžánsko-českých vzájemných vztahů. Několik zmíněných osudů postihuje jenom zlomek jejich skutečného počtu. Pokud bychom se měli dobrat reálných čísel, vyžadovalo by to další poměrně náročnou heuristickou práci. Začít by bylo možné u nositelů medaile Za osvobození Prahy. Jen pro představu o jaké množství práce by se jednalo, připomínáme, že k 1.1. 1995 bylo touto medailí vyznamenáno 400 070 osob.[1] V internetové databázi www.podvignaroda.ru je u zmíněné medaile uvedena položka 29 421.[2] Již jenom projití tohoto množství údajů by nebylo právě jednoduché a navíc výsledek by byl poněkud neurčitý, protože k medaili nebyly vydávané vyznamenávací listy, a tudíž by bylo možné jen na základě jmen odhadovat, zda by se nemohlo jednat o Ázerbájdžánce. Jistou možnost by rovněž představoval výzkum seznamu zahraničních nositelů československých vyznamenání spojených s Druhou světovou válkou. A konečně zde jsou rovněž kartotéky padlých, byť i zde není jednoduché vydělit padlé vojáky na základě národnostního principu. Navíc tyto kartotéky nejsou úplné, jak nám dokládá kartotéka umístěná na stránce http://obd-memorial.ru. Pokud zde do vyhledávače zadáme do pole místo narození: Ázerbájdžánská SSR, do pole místo odchodu: Československo a do pole rok: 1945, potom dostaneme 22 jména[3], což jistě neodpovídá realitě.  Zaměníme-li pole místo narození za pole místo odvodu - Ázerbájdžán, získáme jména dalších osob narozených v Ázerbájdžánské SSR, z nichž ale opět ne všichni vojáci byli Ázerbájdžánci.[4] V kombinaci české evidence padlých vojáků Rudé armády[5] s údaji v databázi http://obd-memorial.ru se podařilo nalézt další ázerbájdžánské vojáky, které předtím databáze nevydala, což jenom dokládá hloubku výše nastíněných problémů. Česká databáze registruje pouze dva padlé vojáky, u kterých je uvedena ázerbájdžánská národnost, byť jména tomu příliš neodpovídají (Šašir Daniljan a Papik Daniljan), ale letmý průzkum založený na hledání typicky ázerbájdžánských jmen či zadání místa narození Baku či Ázerbájdžán, přinesl hned několik nových položek. Po jejich konfrontaci s databází http://obd-memorial.ru se jasně ukázalo, že v českých seznamech se s národností nakládalo velmi volně, navíc v řadě případů tento údaj chybí.[6]

Hrdinové SSSR z Ázerbájdžánu – osvoboditelé Československa

U tří ázerbájdžánských Hrdinů SSSR je možné odůvodněně předpokládat, že osvobozovali Československo.

Salahaddin Kazimov (1920), v Rudé armádě sloužil od roku 1941, na frontě bojoval od roku 1942. Sloužil v 62. dělostřeleckém pluku 8. střelecké divize. Ke konci války jeho pluk bojoval v prostoru mezi Prostějovem a Poličkou, kde jej zastihl konec války. Dne 9. května byl plukovník Kazimov raněn a následně převezen do některé z místních nemocnic.[7]

Mammed Maharramov (1919) se účastnil již zimní války SSSR s Finskem. Bojoval v řadách 254. divize jako velitel části 933. střeleckého pluku. Ke konci války 254. divize bránila s těžkými ztrátami Budyšín, který byl na konci dubna znovu dobyt německými jednotkami. Divize opustila Budyšínsko na konci dubna a po dvoudenních bojích 9. května dobyla Žitavu. Po dobytí tohoto města pokračovala dále na české území, kde ještě v okolí Mladé Boleslavi (10.5) pronásledovala protivníka. S velkou mírou pravděpodobnosti lze předpokládat, že M. Maharramov sdílel osudy své 254. divize, neboť v jeho životopise zaznamenáváme informaci o demobilizaci roku 1945.[8]

Faris Safarov (1920) byl v armádě od roku 1939. Na frontě bojoval od roku 1942. V září 1943 se starší gardový četař Safarov vyznamenal jako velitel kulometného družstva 2. střeleckého oddílu 78. gardového střeleckého pluku 25. gardové Sinělnikovské divize řádu Rudého praporu při přechodu Dněpru. Divize se podílela na dobytí Budapešti, a zúčastnila se osvobozování Bratislavy. Následně vedla boje v Dolním Rakousku, na přelomu dubna a května překročila řeku Dyji do Československa. Od 7. května se účastnila v sestavě 7. gardové armády Pražské operace a pronásledování protivníka ukončila 12.5. v prostoru vymezeném obcemi Nalžovice, Křepenice a Hrazany.

Informace o F. Safarovovi, které jsme získali v pramenných materiálech[9], bohužel neobsahují zmínku o jeho přítomnosti na československém území. Víme pouze, že roku 1944, pravděpodobně v době, kdy se divize nacházela v rezervě 2. ukrajinského frontu (od 2.9. do 26.11.) absolvoval Krasnodarské kulometno-minometné učiliště. Víme rovněž, že po ukončení války dále sloužil v sovětské armádě až do roku 1957.[10] Mohli bychom tedy předpokládat, že se po absolvování učiliště vrátil ke své jednotce a došel s ní až do Čech.

 

Ázerbájdžánci v Ostravské operaci

Z divizí, které jsou v ázerbájdžánské literatuře připomínány jako divize formované s větší či menší účastí Ázerbájdžánců, se osvobozování Československa účastnila mj. 271. střelecká Gorlovská divize Řádu rudého praporu a Řádu Bohdana Chmelnického. V letech 1941-1942 byla dvakrát téměř úplně zničena, nicméně byla zformována i potřetí.

Po odražení útoku německých vojsk na Kavkaz, se jednotka účastnila osvobozovacích bojů na ukrajinském území a v sestavě 4. ukrajinského frontu postupovala jižními částmi Polska. Dne 12.2. 1945 společně s 211. střeleckou divizí plně ovládla město Bílsko. Dne 10. března 1945 byla nasazena do zbytečně příliš krvavé  ostravské operace, kde chyby velení muselo nahrazovat vypjaté nasazení pěchotních útvarů.[11] Divizi na česko-polském pomezí očekávalo úporné probíjení se dobře vybudovanou, do hloubky členěnou obranou nepřítele, využívající před válkou vybudovaného opevnění.[12]

Teprve v polovině dubna divize pronikla k československým hranicím, když se její 867. pluk probojoval k severnímu okraji vesnice Kobeřice.

„K ránu 18.4., pod příkrovem noci a přikryt dělostřeleckou palbou, 865. střelecký pluk dovedně a rychle překročil řeku Opava a probil se do osady Dvořiště [Dvořisko], obsadil předmostí na pravém břehu řeky, čímž zabezpečil bezproblémový převoz 869. střeleckého pluku a souseda zprava, který se obešel bez větších ztrát.“[13] Předmostí, které se v průběhu dne podařilo vojákům 271. divize rozšířit, v odpoledních hodinách využily zbylé tanky 1. československé tankové brigády k překročení řeky, po němž pokračovaly v boji v prostoru osad Štítiny a Mokré Lazce.[14]

Během bojů o předmostí řeky Opavy, vytvářejícího klín mezi německými jednotkami bojujícími u měst Opava a Moravská Ostrava, se vyznamenal svobodník Ali Rahimov (1923), který „jako jeden z prvních vyrazil k řece a pod silnou palbou a bombardováním ze vzduchu, rozminoval přístupy k brodu, když zneškodnil 11 min. Brodem rovněž určil šířku řeky. Když vyznačil brod, Rahimov reguloval bojové útvary prvního sledu na jižní břeh řeky Opavy.“ Za svůj čin byl vyznamenán Řádem slávy III. stupně.[15]

Za přechod Opavy byli vyznamenáni i další ázerbájdžánští vojáci, všichni medailí Za odvahu. Desátník Mamed Gulijev (1911) „pod palbou protivníka první překonal řeku, rychle připravil dělo k boji, zahájil palbu na protivníka a tím přikryl převoz dalších děl baterie.“[16] Další dělostřelec, velitel děla, rotný Bulut Mamedov (1921) „se svým dělem jako jeden z prvních překonal řeku a pomohl, tak k obsazení předmostí.“[17] Za včasnou dopravu nábojů během bojů na Opavě byl rovněž vyznamenán Farzi Eminov (1913).[18]

Dne 20. dubna byl zahájen útok na město Opava. Na přístupech k městu byla německou armádou vybudována opevnění, o která se sváděly urputné boje. Jeden z těchto opěrných bodů zlikvidoval oddíl minometné roty 812. střeleckého pluku 304. střelecké divize, kterému velel  Nariman Agajev (1921). Během akce bylo zneškodněno 15 nepřátelských vojáků a dva kulomety, což umožnilo další postup útočících jednotek. N. Agajev byl vyznamenán Řádem slávy II. stupně.[19]

V bojích probíhajících v lesích mezi řekami Opava a Odra se v dalších dnech postup divize výrazně zpomalil.[20] Řeky Odra dosáhla divize 1. května, během příprav k překonání vodního toku divizní velení obdrželo rozkaz odpoutat se od protivníka a zahájit postup západním směrem. Dne 6.5. divizní jednotky zaujaly výchozí postavení severně a jižně od obce Tovéř. 7.-8.5.„vedly těžké boje s úporně se bránícím protivníkem na přístupových cestách k Olomouci… Díky noční činnosti 869. střeleckého pluku a souseda, který obešel Olomouc ze severo-západu, se 869. pluk probil do Olomouce a obsadil dva přechody přes řeku… 867. střelecký pluk, který zahájil boj na severo-východě Olomouce … se tou dobou dostal do středu Olomouce.“[21]

Ve srážkách na olomouckých ulicích se vyznamenal četař Piri Mamedov (1921) „bojující v předních řadách pěchoty se neohlížel na silnou palbu a vedl palbu na protivníka. V boji byl raněn, ale neopustil bojiště a pokračoval ve střelbě. Zlikvidoval dva kulomety, protitankovou zbraň a 18 německých vojáků, čímž zajistil postup naší pěchoty vpřed.“ P. Mamedov byl vyznamenán Řádem rudé hvězdy.[22]

V divizním deníku se uvádějí ztráty protivníka při obraně Olomouce (mrtvých a raněných kolem 300, přibližně 800 zajatých), ztráty vlastních jednotek chybí.  V českém dobovém zdroji se uvádí ztráta 185 sovětských vojáků a přes dvě stě Čechů, kteří se zapojili do bojů. „ K poctě padlých Rusů usnesl se hned po převratě Národní výbor postaviti kamenný památník Rudé armády v Čechových sadech, a ten byl také podle návrhu architekta Kováře v rychlosti vybudován a dne 15. července 1945 slavnostně odevzdán české veřejnosti olomoucké.“[23]

Divizní jednotky se v Olomouci příliš nezdržely. Během pronásledování ustupujícího protivníka  dosáhly 8.5. večer Uničova (869. pluk) a Mezic (865. a 867. pluk). 9.5. divize uskutečnila stokilometrový pochod ve směru Moravská Třebová – Polička a zastavila se u obce Krouna.

Svoji bojovou cestu jednotka zakončila v okolí Poděbrad, kde byla rozmístěna od 13.5. do 1.6.  Odtud se přesunula do Polska, kde zaujala pozice poblíž vesnice Nagłovice. Zde došlo k jejímu rozformování a  převedení do sestavy 31. střelecké divize, které bylo dokončeno 2.7. 1945.[24]

Za obětavost a vzorné plnění úkolů během celé operace od 15.3. do 9.5. byl  medailí Za bojové zásluhy vyznamenán sanitář  314. samostatného medicínsko-sanitárního praporu divize, desátník Isfindij Abdullajev (1899), který „na svých ramenou odnesl k transportu do nemocnice více než 150 raněných bojovníků a důstojníků, projevuje k nim nejcitlivější a pozorné chování.“[25]

Ve východních Čechách, v okolí Červeného Kostelce, mohli konec války oslavit i příslušníci 128. střelecké Pskovské divize Rudého praporu, mezi nimiž bojoval Hanit Šabijev (1922), který byl povolán do armády 5.1. 1942. Za své bojové zásluhy byl vyznamenán Řádem slávy III. stupně.[26]

Ze severu se během ostravské operace probíjely do okupovaného Československa další divize Rudé armády, a ani zde nechyběli vojáci od kaspických břehů. Jeden z nich Matlab Šachbazov (1914) se vyznamenal v bojích na polsko-československém pomezí, když se jako příslušník 128. gardové horské střelecké Turkestánské divize Řádu rudého praporu při násilném přechodu řeky Olše společně se svými spolubojovníky zachytil na protilehlém břehu a udržel zde dobyté pozice, čímž byl umožněn přechod řeky dalším jednotkám.  Za tento čin a další předchozí zásluhy byl navržen velitelem 315. pluku na vyznamenání Hrdina Sovětského svazu, které mu ale nebylo uděleno. Byl vyznamenán Řádem slávy II. stupně.[27]

V řadách 128. gardové horské střelecké Turkestánské divize Řádu rudého praporu, která svoji bojovou cestu zakončila u města Holice, nalezneme hned několik dalších Ázerbájdžánců, kteří za své činy byli vyznamenáni různými stupni Řádu slávy: Hejdar Achadov (1924), Jusif Husejnov (1914), Sulejman Garajev (1919), Mehdi Mehdijev (1924), Hudabachši Mustafajev (1898), Israfil Nabijev (1920), Islam Rustamov (1924), Aga Samedov (1924), a Tagi Bachmanov (1914), který svůj Řád slávy II. stupně obdržel přímo za bojové aktivity na území Československa v průběhu ostravské operace.[28]

Stejný Řád slávy II. stupně byl udělen za boje na řece Olše rovněž četaři Jagubu Zalovi (1920) příslušníku 318. horské střelecké divize, který bojoval v průzkumném oddíle, kde se několikrát vyznamenal v bojích muže proti muži.[29] Ve stejné divizi při dobývání vesnice Chomoutov (6 km severně od Olomouce) poručík Kamil Rachmanov (1922) zlikvidoval palbou z minometu do 30 nepřátelských vojáků, za což byl vyznamenán Řádem Vlastenecké války I. stupně.[30] Další příslušník divize četař Husejn Alijev (1910) rozminoval se svým oddílem před Olomoucí minové pole a zajistil průchody přes zátarasy a umožnil tak překonání těchto překážek bez ztrát na životech. Velitel pluku vyznamenal H. Alijeva Řádem rudé hvězdy.[31]

V rámci ostravské operace v sestavě 351. střelecké Šepetovské divize Rudého praporu a Řádu Suvorova si Řád slávy rovněž zasloužili Husejn Amirov (1923) a Gonagbeg Novruzalijev (1918), který byl vyznamenán všemi stupni Řádu slávy a konec války jej zastihl v Praze.[32]

Kapitán Mansur Gulijev (1917), 302. střelecká tarnopolská divize Rudého praporu, získal svůj Řád rudého praporu za boje ve dnech 14.-18. 4. 1945, kdy prapor, kterému velel, „dobyl tři osídlené body, při čemž zlikvidoval 50 hitlerovských vojáků a důstojníků… 18. dubna, když měl za úkol obsadit osídlený bod Slušovice, soudruh Kulijev šikovně vedl svůj prapor a splnil bojový úkol, při kterém jednotka zaznamenala nevýznamné ztráty, zatímco protivníkovi zasadila újmu na živé síle a technice. V tomto boji byl soudruh Kulijev raněn.“[33]

V souvislosti s příběhem jednoho z vojáků Rudé armády, který se rovněž váže k bojům za osvobození severní Moravy a který chceme uvést na tomto místě, přidejme jednu metodickou poznámku. Vzhledem k charakteru našeho vyprávění se v této části knihy věnujeme vojákům ázerbájdžánské národnosti, majícím v rámci jednotek Rudé armády podíl na osvobození českého území, což ovšem poněkud omezuje rámec účasti občanů^[34] Ázerbájdžánské SSR v bojích na daném území.

Baku bylo historicky vždy velmi kosmopolitním městem, a to se příliš nezměnilo ani v dobách SSSR. Z Ázerbájdžánu tedy narukovalo do armády velké množství osob, které v kolonce národnost uváděly jinou než ázerbájdžánskou. To je názorně vidět ve vyznamenávacích listech, kde lze u vojáků navržených k vyznamenání nalézt místo bydliště Baku, adresu bakuské obvodní vojenské komise, která občana odvedla a údaje kam a kdy odvedenec narukoval. V kolonce národnost, kromě ázerbájdžánské, často nalezneme arménskou, ruskou, ukrajinskou, židovskou či další. Podobně naopak řada občanů ázerbájdžánské národnosti rukovala v jiných sovětských republikách.[35]

Hrdina našeho příběhu, který se odehrál v době osvobozování Opavy, Leonid Baržickij (1909) byl národností Rus a před válkou od roku 1930 pracoval v ázerbájdžánském ropném průmyslu. Po válce, do které byl povolán v březnu 1942 (na frontě bojoval od 1.8 1942), se ve zdraví vrátil do města větrů, kde v pořádku našel rodinu – manželku a tři děti, a pokračoval ve svém bývalém zaměstnání. Vše ale mohlo být úplně jinak.

L. Baržickij nejprve bojoval jako řadový voják, posléze se stal příslušníkem zvláštního oddílu (vojenská kontrarozvědka) a nakonec v dubnu 1945 působil jako politický pracovník 825. střeleckého pluku 302. divize 60. armády. V prudkých bojích o vesnici Jakartovice (20 km jihozápadně od Opavy), během kterých byl těžce raněn velitel pluku podplukovník Fjodor Makoveckij, L. Baržickij padl do zajetí i se všemi svými osobními dokumenty.[36] Za normálních okolností by byl jako komunista a politruk zastřelen, nicméně osud mu přál.

Podle svých vzpomínek byl převezen do opavské nemocnice, operován a obklopen pozorností Čechů, kteří se o něho po operaci starali.  Následující den (20.4.)  byl převezen do vězení ve Frýdku a dále do těšínského zajateckého tábora. Němci s ním zacházeli korektně a místní obyvatelstvo ho zásobovalo jídlem a cigaretami, a to vše za nezájmu německých vojáků: „Když vedli celou naši skupinu zajatců ulicemi města a vesnicemi, podobalo se to spíše pochodu osvoboditelů. Češi k nám přicházeli bez jakékoli bázně, dávali nám do kapes pečivo a jiné jídlo. Němci stříleli pouze do vzduchu, ale lidé se jich nebáli a nerozcházeli se… Mé zajetí mi umožnilo, abych na vlastní oči viděl zběsilý útěk Němců… Viděli mne mezi sebou oblečeného jako sovětského důstojníka, ale nikdo se již tehdy neosmělil strhnout mi výložky a hvězdičku s čepice. “[37]

I tak až poněkud neuvěřitelně mohl vypadat konec války. L. Baržickij byl osvobozen jednotkami Rudé armády 9.5. 1945. Za války byl dvakrát vyznamenán – medailí Za obranu Kavkazu a Řádem rudé hvězdy. Dosáhl hodnosti nadporučíka.[38]

 

Ázerbájdžánci v Bratislavsko-brněnské a Pražské operaci

Díky sborníkům zachycujícím vzpomínky sovětských vojáků na osvobozování Československa a některým dalším pramenům, se podařilo vystavět osudy ázerbájdžánských vojáků, kteří do protektorátu přišli s jinými divizemi Rudé armády. Jejich vzpomínky mluví o osvobozování východních části Čech a Moravy, především v rámci Bratislavsko-brněnské operace (25.3.-5.5. 1945), a o osvobození Prahy během Pražské operace (6.5.-11.5. 1945).

Rotný 225. gardového armádního pluku protivzdušné obrany 4. gardového jezdeckého sboru 2. ukrajinského frontu a nositel Řádu rudé hvězdy[39] Samed Gulijev (1921) se účastnil osvobozování Brna, ale stihl rovněž osvobozování Prahy. Ve své vzpomínce si především všímá radostné atmosféry, která panovala v v obou městech.

Z našeho pohledu je zajímavá jeho poznámka o přítomnosti většího počtu Kavkazanů v okolí Prahy: „10. května 1945 jsme se utábořili na březích Vltavy a odpočívali. Mládež z blízké vesnice chodila za námi, nejčastěji na promítání filmů. Bylo nás tam hodně Kavkazanů a učili jsme mládež ázerbájdžánským slovům. Nejlépe si pamatovali pozdrav ‚salam‘.“[40]

Osvobozování Brna se rovněž účastnil Hamza Miršah oğlu Safarov (?), který dle svých vzpomínek bojoval v Polsku, Rumunsku, Maďarsku v Karpatech a Československu. Bohužel neuvádí v jaké jednotce, jen se z jeho vyprávění dovídáme, že se ke konci války ve funkci staršiny stal velitelem nejspíše minometné jednotky. Z Brna postupoval Safarovův útvar na Prahu a obsadil 4. května asi dvě stě kilometrů od hlavního města blíže neurčený hrad: „Hrad byl velmi prostorný, uvnitř se podobal spíše malému městečku. Od nás na západ, ve vzdálenosti asi jednoho kilometru, stálo v údolí v hustém lese 60 nepřátelských tanků. Tanky neměly pohonné látky a nemohly se pohnout. Nehledě na to, že hradby byly vysoké, občas i do středu hradu dopadaly dělostřelecké granáty. Měli jsme zde vydržet do 7. května. V hradě padlo sedm našich soudruhů. Pochovali jsme je na nádvoří.“[41] Zpráva o konci války zastihla H. Safarova na cestě do Prahy u Jihlavy.[42]

Nejprve ústupovými boji od západní hranice SSSR až na severní Kavkaz začala bojová cesta politického pracovníka Abumuslima Bachšijeva (1920), na které přes řadu těžkých zranění prošel v boji zpět od Kavkazu, přes Krym až do Benešova u Prahy, kde oslavil konec Druhé světové války na evropském kontinentě. Na začátku měsíce června 1945 začal z Čerčan přesun 52. střelecké divize na dálněvýchodní bojiště. Válku zakončil A. Bachšijev v Port Arturu, ale i po válce až do roku 1962 pokračoval ve službě v ozbrojených silách SSSR. Za projevené hrdinství a za zásluhy v boji s nepřítelem byl postupně vyznamenán Řádem rudého praporu, Vlastenecké války I. a II. stupně, dvěma Řády rudé hvězdy a dalšími vyznamenáními, mezi kterými nechybí ani medaile Za osvobození Prahy.[43]

 

Ázerbájdžánci v partyzánském boji a jejich ocenění v poválečném Československu

V polovině roku 1960 se Sadych Radžaboglu Sadychov (1911), kterému se podařilo utéct ze zajetí v Rakousku, a na Hodonínsku se zapojil v letech 1944-1945 do odbojové činnosti v rámci komunistické podzemní organizace Moravská rovnost[44], obrátil do Hodonína s prosbou, aby mu zdejší komunistická organizace pomohla nalézt jeho někdejší spolubojovníky. To se podařilo a kontakty mezi bývalými bojovými druhy se obnovily.[45]

V červenci 1961 posílá hodonínská buňka KSČ na městský výbor Komunistické strany Ázerbájdžánské SSR v Baku dopis, kde vyslovuje přání, aby soudruh Sadychov mohl přijet do ČSSR na setkání se svými přáteli. Nápad ještě v dopise podporuje místní organizace SČSP a Revolučního odborového hnutí.[46]

Za necelé 4 roky mohl S. Sadychov Hodonín navštívit u příležitosti 20. výročí osvobození města.[47] V Československu strávil měsíc, od 7.4. do 15.5., s tím, že mu po celou dobu jeho komandirovky byl zachován měsíční průměrný plat.[48]

Dalším partyzánem, kterému bylo umožněno navštívit Československo, byl Alimardan Agajevič Alimardanov, který buď navštívil Československo několikrát, anebo, podobně jako v případě S. Sadychova, čekal na povolení také téměř pět let a odjel až roku 1965.[49] První zmínku o jeho možné návštěvě máme z roku 1960. Z ní se dovídáme, že byl pozván odbočkou Svazu československo-sovětského přátelství v Rajhradě, z čehož lze usuzovat, že během války bojoval A. Alimardanov na jižní Moravě.[50]

Dalším partyzánem, který bojoval na Moravě, respektive česko-moravském pomezí, a o němž se nám podařilo získat více informací, byl v Baku žijící Ašot Saruchanovič Oganisjan. V dopise ze dne 20.7. 1965, zaslaném Společnosti, Okresní výbor SČSP ve Žďáru nad Sázavou žádá o předání čestného odznaku I. stupně ÚV SČSP, kterým nemohl být A. Oganisjan vyznamenán při jeho neočekávaném příjezdu do města.

Z dopisu se dozvídáme, že A. Oganisjan bojoval v partyzánském oddílu Vpřed.[51] Z dalšího zdroje jsme se potom dozvěděli, že náš partyzán byl společně se svojí jednotkou vysazen v prostoru Moravské Svratky 27.3. 1945 a byl velitelem čety. Dne 6.5. 1945 se mělo četě poručíka Oganisjana, zvaného Míša Kris, podařit odzbrojení 130 členné skupiny zřejmě již zcela demoralizovaných maďarských vojáků.[52]

V materiálech Společnosti se rovněž podařilo nalézt zmínky o vystoupení některých partyzánů na veřejných akcích, většinou spojených s večery ázerbájdžánsko-československého přátelství. Tak jsme se například dozvěděli, že na slavnostním večeru, věnovanému 31. výročí osvobození Československa, vystoupil zámečník ze strojírenského závodu lejtěnanta Šmita A. D. Babajan, který byl účastníkem partyzánského hnutí v Československu.[53]

Při dalším výzkumu, tentokrát ve Státním archivu kino-foto dokumentů Ázerbájdžánské republiky byla objevena fotografie, na níž je roku 1962 zachycen československý vojenský přidělenec v SSSR plukovník Jozef Huňa se sedmi ázerbájdžánskými partyzány, bojujícími během války na československém území: Alesker Alijev, Akper Alijev, A. Aslanov, G. Namazov, S. Džafarov, M. Muradov a N. Nasrullajev.[54] O setkání přineslo stručnou informaci Rudé právo: „Československou ´Partyzánskou hvězdu´odevzdal v pátek [20.7. 1962] v Baku čs. vojenský atašé deseti bývalým sovětským partyzánům, kteří se svou jednotkou operovali i na území ČSR“[55]

Tuto nečekaně rozrostlou skupinu nakonec ještě doplnili partyzáni, jejichž vzpomínky na boje v Československu zachytily různé české vzpomínkové publikace, převážně vydávané k výročí osvobození Československa.

---

[1] www.mondvor.narod.ru/MOsvPrag.html

[2] Neúplnost kartotéky lze dokumentovat na příkladu nadporučíka Hejbara Šachbazova (nar. 1915), který je v databázi vyznamenaných veden jako nositel Řádu Vlastenecké války I. stupně, Řádu rudého praporu a Řádu Alexandra Něvského. Poslední řád dostal za boje během Ostravské operace, kdy se vyznamenal při plnění úkolů během násilného přechodu řeky Opava. Z informace od jeho syna, poskytnuté Velvyslanectví České republiky v Baku, nyní také víme, že byl rovněž nositelem medaile Za osvobození Prahy, kam došel s 283. střeleckým plukem 140. střelecké divize. http://www.podvignaroda.ru/?#id=44477123&tab=navDetailManAward  a www.yoldash.net/tag/освобождение-чехословакии/. S podobným problémem jsme se setkali v případě Šukura Kerimchanova (1924), který je veden ve zmíněné databázi, nicméně je zde uvedena pouze medaile Za bojové zásluhy. Informaci o vyznamenání medailí Za osvobození Prahy lze nalézt na www.savash-az.com/INF2.htm.  Š. Kerimchanov bojoval ve 133. samostatném spojovacím pluku 5. gardové armády. Z Kazachstánu do armády narukoval roku 1943 Imamverdi Mamedhasanov (1925), který kromě medaile Za osvobození Prahy měl i medaili Za dobytí Vídně. www.savash-az.com/INF2.htm. Vedle dalších vyznamenání, medailí Za osvobození Prahy byl dekorován Hadžibek Selimov (1924) www.savash-az.com/INF2.htm, který osvobozoval Prahu ve funkci velitele roty 302. střelecké divize. www.savash-az.com/INF3.htm. Během osvobozování Prahy deset nepřátelských vojáků zneškodnil Aslan Ibadov (1919), který se k postupující Rudé armádě připojil na Volyni, kde byl velitelem diverzní skupiny. www.savash-az.com/PARTIZANEN.htm

[3] Ismail Abdullajev (1912), Gubat Abilov (1922), Širin Alejev (1914), Malejsa Alijev (1924), Ahmed Asidov (1915), Tadžadin Aslanov (1910), Rafi Badalov (1902),  Izjat Čarimov (1925), Tadžidin Džalilov (1909), Rubin Dženkerjan (1924), Kara Gadži (1912),  Rosul Ibatov (1916), Pašabek Malobekov (1898), Valentin Melkumov (1917), Bedyš Mevljudov (1922), Bara Nasirov (1916), Petr Osipov (1914), Vilolan Oskarov (1918), Pavel Pavlov (1914), Armen Saakjan (1923), Hrant Šakaran (1923), a Leon Tanojan (1910).  Podobně jako již ve výše zmíněných případech ani tady nejsou všichni padlí vojáci ázerbájdžánské národnosti, u velké části z nich rovněž nevíme, kde padli (9 nezvěstných) a jen u dvou víme přesně, kde padli na moravském a českém území: T. Aslanov (Bílovec), R. Ibatov (Tikovice, o. Benešov).

[4] Aleksandr Anučkin (1926), Ivan Lysin (1900), Sultan Gasimov (1899), Arminak Novosartov (1914), Ivan Poželov (1911),  Jusup Šamijev (1899) a Jervan Ter-Osipov (1922). V dané skupině opět převládají nezvěstní vojáci a ani v jednom případě nemáme přesné místo pohřbení.

[5] www.valecnehroby.army.cz/evidence-valecnych-hrobu

[6] Tak se například podařilo nalézt: Rašida Askarova (1905), který padl 24.4. 1945 v Holubicích a je pohřben v Brně. www.evidencevh.army.cz/Evidenceúvýsledky-hledani-v-cr?bpn=Baku&st=1,  http://obd-memorial.ru/html/info.htm?id=4781207 Gurbana Gasimova(1912), který zemřel v Praze v nemocnici 5.11. 1945 a je zde rovněž pohřben.  www.evidencevh.army.cz/Evidence/vysledky-hledani-v-cr?srn=Kasimov&st=1,  http://obd-memorial.ru/html/info.htm?id=62638680 Nejmata Asadova (1923), který zemřel 12.5. 1945 a je pohřben v Miroslavi (o. Znojmo), kde má s dalšími třemi spolubojovníky hrob s náhrobní deskou. www.evidencevh.army.cz/Evidence/vysledky-hledani-v-cr?srn=Asadov&st=1, http://obd-memorial.ru/html/info.htm?id=1154018524.www.vets.cz/vpm/mista/obec/511-miroslav/-vp-page=2&do=vp-showPage.

[7] www.warheroes.ru/hero/hero.asp?Hero_id=505 .

[8] www.warheroes.ru/hero/hero.asp?Hero_id=9378 .

[9] ДИКАНЬ, Алексей. Гвардейцы двадцать пятой: Боевой путь25-й гвард. стрелковой Сипельников-Будапешт. Краснознам., орденов Суворова и Богдана Хмельницкого дивизии.Москва:Воениздат, 1984. 157 с. V této publikaci lze kromě fotografie F. Safarova nalézt informaci o jeho hrdinském činu (s. 95), o udělení Řádu hrdina SSSR (s. 102) a o tom, že roku 1984 již nebyl mezi živými (s. 153). Podrobně k vyznamenání: http://www.podvignaroda.ru/?#id=17189946&tab=navDetailDocumentwww.moypolk.ru/dnepropetrovsk/soldiers/safarov-faris-medzhidovich

[10] Podle informací uvedených na www.warheroes.ru/hero/hero.asp?Hero_id=620  R. Safarov odcházel do civilu v hodnosti majora.

[11] „Chybějící leteckou podporu a nedostatečnou dělostřeleckou přípravu, ať již způsobenou povětrnostními podmínkami či nedostatkem střeliva, a často i malý počet nasazených tanků, tak musel nahrazovat elán střeleckých jednotek. Systémové chyby a omyly velitelů však nemohlo hrdinství prostých vojáků vyvážit. Ostravská operace se tak řadí vedle operace karpatsko-dukelské k těm ofenzívám Rudé armády, při nichž byly útoky často vedeny bez ohledu na ztráty – ve víře, že pouhým vytrváním v útočném snažení se podaří zlomit odpor obránců.“ Hrbek, Jaroslav et al. Draze zaplacená svoboda: osvobození Československa 1944-1945. Praha: Paseka, 2009. 2 sv. (351, 358 s.). ISBN 978-80-7185-976-5,  2. sv., s. 214., s. 221.

[12] Podrobné popsání postupu Rudé armády během Ostravské operace německou obranou, využívající původní československá opevnění, lze nalézt ve studii JAKL, Tomáš. Úseky těžkého opevnění Moravská Ostrava a Opava v boji. In Fortsborník. Brno: Nakladatelství a vydavatelství Spolek přátel československého opevnění Brno s.r.o. č. 7/II 2002, s. 88-108.

[13]Краткая история и боевой путь 271 стрелковой горловской краснознаменной дивизии. c. 42.

[14] Hrbek, Jaroslav et al. c.d.2. sv., s. 214.

[15] http://www.podvignaroda.ru/?#id=25203425&tab=navDetailManAward

[16] http://www.podvignaroda.ru/?#id=37165124&tab=navDetailManAward

[17] http://www.podvignaroda.ru/?#id=1509859920&tab=navDetailManCard

[18] http://www.podvignaroda.ru/?#id=37261619&tab=navDetailManAward

[19] ГУСЕЙНОВ, Азад. c.d. c.84-85.

[20] V bojích na přístupových cestách k městu Bílovec se vyznamenal další ázerbájdžánský příslušník divize (745. samostatný spojovací prapor) – spojař Hasan Hadžijev (1922), který nehledě na dělostřeleckou a kulometnou palbu během dvou hodin o devatenáctkrát opravil přerušenou telefonní síť. Za svůj čin vyznamenán medailí Za bojové zásluhy. http://www.podvignaroda.ru/?#id=37501145&tab=navDetailManAward

[21] Краткая история и боевой путь 271 стрелковой горловской краснознаменной дивизии. c. 43

[22] http://www.podvignaroda.ru/?#id=39532241&tab=navDetailManAward V bojích o Olomouc byl těžce raněn nositel Řádu slávy III. stupně a Řádu Vlastenecké války II. stupně Dajandur Nadyrov (1922), bojující v řadách 3. horského střeleckého sboru. Za šest ranění během války a hrdinské činy byl vyznamenán i Řádem Vlastenecké války I. stupně.  www.savash-az.com/INF3.htm

[23] NEŠPOR, Václav. Jak bylo dobyto Olomouce ruskou armádou. In. Kubis, Adolf, ed. Český máj: k oslavě prvého výročí osvobození Olomouce dne 8. května 1946. Vydání první. V Olomouci: Sdružení národního odboje, 1946. 64 stran. s. 19.

[24] Краткая история и боевой путь 271 стрелковой горловской краснознаменной дивизии. c. 44

[25] www.podvignaroda.ru/?#id=38271513&tab=navDetailManAward  Některými dalšími vyznamenanými Ázerbájdžánci bojujícími v jednotkách 271. divize, u kterých lze předpokládat, že bojovali na československém území, byť vyznamenání obdrželi za aktivity před vstupem do protektorátu, byli: Zijadin Čandyrov (1914), Mamed Hasanalijev (1918), Grigorij Chanukajev (1921), Jusif Kasanov(1922), Baba-Abdul Majlov (1898), Džamal Salmanov (1924) vyznamenaní Řádem rudé hvězdy; Jusif Sulejmanov (1920) Řádem slávy III. stupně; Kerim Kerimov (1924) Řádem Vlastenecké války I. stupně; Ismail Hadžijev (1923), Ilja Husejnov (1923), Sejfulla Islamov (1911), Rahim Ismajlov (1910), Vachti Ismajlov (1915), Maharram Kaharmanov (1915), Uzeir Uljazov (1922) medailí Za odvahu; Ali Abbasov (1897), Aslan Husejnov (1925) medailí Za bojové zásluhy. Všichni byli nalezeni v databázi vyznamenaných rudoarmejců www.podvignaroda.ru.

[26]www.podvignaroda.ru/?#id=43635066&tab=navDetailManAward

[27] www.podvignaroda.ru/?#id=28379230&tab=navDetailManAward

[28] Podrobné informace o všech vyznamenaných lze získat v ГУСЕЙНОВ, Азад. c.d. Autor významně doplňuje data, uvedená na webové stránce www.podvignaroda.ru a v tabulce přiložené na konci práce upřesňuje zkomolená jména uvedená v návrzích na vyznamenání.

[29] www.podvignaroda.ru/?#id=26998831&tab=navDetailManAward ГУСЕЙНОВ, Азад. c.d., s. 249-50.

[30] www.podvignaroda.ru/?#id=43021241&tab=navDetailManAward a www.yoldash.net/tag/освобождение-чехословакии/

[31] www.podvignaroda.ru/?#id=44505110&tab=navDetailManAward  a www.yoldash.net/tag/освобождение-чехословакии/

[32] Informaci o zakončení bojové cesty v Praze k tradičním zdrojům doplnila stránka www.warheroes.ru/hero/hero.asp?Hero_id=23919.

[33]www.podvignaroda.ru/?#id=29165393&tab=navDetailManAward  Podrobné informace k majoru Kulijevovi, ale i k některým dalším ázerbájdžánským vojákům, lze získat na stránce www.yoldash.net/tag/освобождение-чехословакии/ Z těch vojáků, kteří nejsou uvedeni na jiném místě textu a je zde jistota, že zakončili válku na území protektorátu, zde lze například najít podrobné informace o nadporučíkovi Pašovi Mehbalijevovi (1920), který se účastnil bojů o Moravskou Ostravu (Řád Aleksandra Něvského), kde jeho 25. protiletadlovou dělostřeleckou divizi zastihl konec války. Letec Isfandijar Pašajev (1922), 73. gardový stíhací letecký pluk, se účastnil operací na československém nebi a válku zakončil v Brně. Kromě řady jiných ocenění byl vyznamenán Medailí za osvobození Prahy. Major Dursun Karimov (1908), 6. gardová paradesantní divize, zakončil válku v Praze.   

[34]  V době existence SSSR občanství svazových republik neexistovalo, bylo pouze občanství SSSR. Osoba žijící na území té které svazové republiky byla jejím obyvatelem a občanem SSSR. Občanství se pochopitelně objevilo až se vznikem samostatných republik po rozpadu SSSR, i když v některých případech o něco dříve. 

[35] Tak tomu bylo v případě Musy Husejnova (1920), který narukoval z Gruzie, kam se do rodné vesnice Kolagir po demobilizaci i vrátil. V řadách 133. střelecké divize osvobozoval město Zlín. Během bojů o město zaměnil raněného velitele jedné z rot 418. střeleckého pluku a „za kompetentní veleni a několikanásobné vyniknutí v bojích“ byl vyznamenán Řádem rudé hvězdy, který přidal k již získanému Řádu Vlastenecké války II. stupně za boje v Maďarsku. www.podvignaroda.ru/?#id=34613084&tab=navDetailManAward  a www.yoldash.net/tag/освобождение-чехословакии/  V bojích na Moravě se M. Husejnov ještě vyznamenal při obraně kóty 942, když se svou jednotkou odrazil sedm útoků protivníka. Za tento čin a boje ve městě Zlín byl vyznamenán Řádem rudého praporu.  www.podvignaroda.ru/?#id=42742405&tab=navDetailManAward

[36] Konečný, Zdeněk, ed. a Mainuš, František, ed. Vybojovali nám mír: sborník vzpomínek sovětských vojáků na osvobození ČSR. Praha: Naše vojsko, 1961. 400. s. 185. Plukovní deník zaznamenává prudké boje v Jakartovicích, chybí ale informace o zajetí náčelníka štábu i politruka.  Журнал боевых действий 825 сп. Popisuje období 25.03. 1945 - 23.04.1945. ЦАМО, Фонд: 1608, Опись: 1, Дело: 8, т 2, c. 364 https://pamyat-naroda.ru/documents/view/?id=150305641&backurl=division%5C825%20%D1%81%D0%BF::begin_date%5C30.03.1945::end_date%5C30.03.1945::use_main_string%5Ctrue::group%5Call::types%5Copersvodki:rasporyajeniya:otcheti:peregovori:jbd:direktivi:prikazi:posnatovleniya:dokladi:raporti:doneseniya:svedeniya:plani:plani_operaciy:karti:shemi:spravki:drugie

[37] Konečný, Zdeněk, ed. a Mainuš, František, ed.c.d. s. 187.

[38] www.podvignaroda.ru/?#id=47254313&tab=navDetailManAward. Ve sborníku Vybojovali nám mír lze nalézt osudy i dalších vojáků ne-ázerbájdžánské národnosti spojených s Ázerbájdžánem: Sidrak Šaumjan (1912), major, 409 střelecká divize 7. gardové armády, došel do Prahy, vyznamenán Řádem rudé hvězdy, www.podvignaroda.ru/?#id=43526779&tab=navDetailManAward; Nikolaj Savkin (1924), poručík, 83. samostatná střelecká brigáda 76. dělostřelecké divize, osvobozoval Brno, www.podvignaroda.ru/?#id=435973128&tab=navDetailManAward;  Michail Sakasov (?), staršina, hospitalizován v Ústí nad Orlicí; Valerij Šipov (1925), k němuž lze získat některé další informace na webové stránce www.moypolk.ru/baku/soldiers/shipov-valeriy-fedorovich, konec války ho zastihl na Vsetínsku;  kapitán Lev Dychov (1914), 9. kozácká střelecká divize 60. armády, bojoval u Moravské Ostravy a došel až do Prahy. Kromě dalších vyznamenání byl rovněž vyznamenán medailí Za osvobození Prahy. www.podvignaroda.ru/?#id=235462028&tab=navDetailManAward; Semjon Epelbaum (?), 72. gardový těžký tankový lvovský pluk, 10. gardového Uralského dobrovolnického tankového korpusu, došel do Prahy. V další knize, shromažďující paměti vojáků osvobozujících Československo, lze ještě nalézt Alexeje Kirillova (?), který ve svých vzpomínkách pouze uvedl, že velel dělostřelecké baterii, s níž došel od černomořského pobřeží, až do Československa. Válka pro něho skončila v Jaroměřicích nad Rokytnou. KONEČNÝ, Zdeněk, ed. a MAINUŠ, František, ed. Nezapomenutelné jaro: vzpomínky sovětských vojáků na osvobození Československa. Praha: Nakladatelství politické literatury, 1965. 309 s. Všichni výše uvedení autoři vzpomínek uvádějí za své bydliště ázerbájdžánská města, zda zde žili i před válkou je otázkou. Jistotu máme pouze u L. Baržického, který svůj předválečný pobyt v Baku přímo ve svých vzpomínkách zmiňuje. 

[39] www.podvignaroda.ru/?#id=46505456&tab=navDetailManAward

[40] Konečný, Zdeněk, ed. a Mainuš, František, ed. Vybojovali nám mír.s. 51.

[41] KONEČNÝ, Zdeněk, ed. a MAINUŠ, František, ed. Nezapomenutelné jaro: vzpomínky sovětských vojáků na osvobození Československa. s. 153.

[42] Bratislavsko-brněnské operace se v sestavě 227. střelecké divize rovněž účastnil Hidajat Abdullajev (1908), vyznamenaný za hrdinské činy na území Slovenska Řádem slávy II. stupně. ГУСЕЙНОВ, Азад. c.d. c. 74. Divize na konci války dosáhla Českého Šternberku.

[43]www.podvignaroda.ru/?#id=30890150&tab=navDetailManAwardwww.ksam.org/forum/lofiversion/index.php?t1432.html

[44] Po osvobození Hodonína se S. Sadychov s ještě dvěma bývalými sovětskými zajatci připojil k jednotkám Rudé armády a postupoval s nimi dále na západ. Roku 1965 byl vyznamenán Řádem Vlastenecké války II. stupně. http://www.podvignaroda.ru/?#id=1519570002&tab=navDetailManUbil

[45] ARDA. Ф. 2693, оп. 1, д. 96, л. 24.

[46]Tamtéž.

[47] Rudé právo.roč.45, 1965, č. 102 z 13. 4. 1965, s. 1.

[48]ARDA. Ф. 2693, оп. 1, д. 96, л. 68.

[49] A. Alimardanov dostal podobné potvrzení jako S. Sadychov a odjel do Československa téměř ve stejném termínu.  ARDA. Ф. 2693, оп. 1, д. 96, л. 72.

[50]ARDA. Ф. 2693, оп. 1, д. 52, л. 82, 83.

[51]ARDA. Ф. 2693, оп. 1, д. 101, л. 66. V dopise je nesprávně uvedeno Oganisianovo jméno – Oganišin.

[52] MAŠEK, Lukáš. Druhý odboj na Svratecku. Bakalářská práce. Masarykova univerzita Brno, Fakulta filozofická, 2010. 42s. + 14 příloh. s. 12, 17.

[53]ARDA. Ф. 2693, оп. 1, д. 179, л. 40.

[54]ARDKFSA. Военный атташе чехословакии полковник И. Гуня с бывшими партизанами.20.07. 1962. č. 27868.

[55] 24 hodin V ZAHRANIČÍ. Rudé právo. roč. 42, 1962, č. 200 z 22. 7. 1962, s. 6.