Podle oficiálních statistik je Albánie státem s převahou muslimů. K islámu se hlásí podle různých zdrojů 55 - 70% obyvatel, ke katolicismu 13 - 17% a k pravoslaví 15 - 20%.

Albánci z Albánské republiky jsou na rozdíl od kosovských Albánců či Albánců v Makedonii v otázkách víry a náboženského vyznání tradičně velmi tolerantní, a to i ve srovnání s vyspělými demokratickými zeměmi.

Této skutečnosti si povšimly i mezinárodní orgány a instituce, které Albánii dávají v otázce náboženské tolerance za vzor nejen ostatním balkánským státům. Přitom se právem zdůrazňuje příznivý dopad této skutečnosti na stabilizaci situace v regionu západního Balkánu. Míra náboženské tolerance stoupá v zásadě úměrně s urbanizací, která probíhá v Albánii rychlým tempem.

Ojedinělá míra náboženské tolerance v Albánii souvisí se specifiky historického vývoje země, častým střídáním kultur a náboženských vlivů a jejich vzájemným soupeřením. Na vcelku podružnou roli náboženství měl nezanedbatelný vliv i Hoxhův komunistický režim, který jako jediný v celosvětovém měřítku uzákonil stát jako ateistický, věřící (zvláště katolické duchovní) nemilosrdně pronásledoval a náboženství z moci úřední zakázal. Nejtvrdší ateistická persekuce probíhala v letech 1967 - 76.

Náboženskou toleranci dokládá i zdánlivý paradox, proč neformálně uznávaným symbolem dějin Albánie coby převážně muslimského státu a národním hrdinou je historická postava Gjergje Skanderbega, který celý svůj život zasvětil boji proti rozpínavosti Osmanské říše, a tím potažmo i islámu, a sám se hlásil ke katolické víře.

Koexistence různých náboženství se promítá i v oslavách muslimských, pravoslavných a katolických svátků, které slaví převážná část obyvatel bez ohledu na to, k jaké víře se hlásí.

Islámsky založené obyvatelstvo žije ve velkých městech a zvláště v severovýchodní a střední části země. Většina albánských muslimů se hlásí k bektašismu a k dalším liberálním sunnitským tradicím.

Bektašismus má v Albánii silnou tradici z dob Osmanské říše. Po pádu impéria byly v nové Turecké republice zakázány všechny súfijské školy a světovým střediskem bektašského řádu se stala Tirana. Základními principy bektašské víry jsou mystická spojení, intelektuální čest a universální tolerance; spojuje liberální náboženskou ideu s humanitními ideály. Bektašismus přispěl významně k náboženské toleranci.

Katolíci jsou nejsilněji zastoupeni v hornatých krajích severní Albánie.

Pravoslavní Albánci žijí především podél hranic s Řeckem a Makedonií, kolem Beratu a v údolí jihoalbánské řeky Drinos.

Podíl aktivních muslimů, katolíků ani pravoslavných není vysoký; většina Albánců se ke své víře hlásí spíše jako ke kulturní identitě.

V Albánii působí i nevelký počet misionářů různých protestantských církví. Na veřejnosti jsou nejčastěji vidět mormoni.

Hromadný odchod venkovského obyvatelstva do měst výrazně promísil obyvatele různého vyznání. Díky smyslu pro náboženskou toleranci nedochází k náboženským konfliktům ani v místech s vysokou koncentrací osob různého vyznání.

Navzdory uvedené toleranci však příslušníci lidé vyznávající jednotlivá náboženství dávají přednost soužití v rámci příslušné náboženské komunity, v níž si rovněž nacházejí okruh přátel.

Společné hřbitovy jsou častým jevem, nikoliv však všeobecným, zejména v severní Albánii, kde jsou zpravidla katolické a muslimské hřbitovy odděleny.