Otázky, spojené s postavením tzv. „neobčanů“, tj. příslušníků etnických skupin, kteří nemohou využít plnou škálu občanských svobod, protože nesplnili podmínky naturalizace, se dotýkají všech národnostních menšin na území Lotyšska (kromě Rusů též Bělorusové, Ukrajinci, Poláci). Zcela zásadní váhu však mají ve vztazích mezi Lotyši a početnou ruskojazyčnou minoritou, kde představují jeden z nejintenzivněji vnímaných neuralgických bodů. V širším vymezení pak vytvářejí dlouhodobou zátěž vztahů mezi Lotyšskem a Ruskem.

Problematika „neobčanů“ je často ruskou stranou propagandisticky využívána a přenášena na různá mezinárodní fóra (Rada Evropy, OBSE). Hovoří se o tzv. „lotyšském deficitu demokracie“. (Postavením „neobčanů“ se během svých návštěv Lotyšska  v r. 2008 a v únoru letošního roku podrobně zabýval komisař OBSE pro národnostní otázky Knut Vollebaek,) .

Lotyši zdůrazňují, že možnost naturalizace je bytostným právem každého „neobčana“.  Podmínkou je složení zkoušky z lotyštiny a ze znalosti základních lotyšských reálií. V tom jde o shodu s obdobnými procedurami, vyžadovanými většinou (imigračně silných) zemí. To, co z pohledu Rusů dlouhodobě žijících na území Lotyšska činí naturalizaci rozporuplným aktem, je skutečnost, že v naprosté většině se nejedná o nové imigranty, ale o lidi, kteří jako občané býv. SSSR žijí na území Lotyšska dlouhodobě, jakkoliv jejich přítomnost zde je převážně důsledkem procesu rusifikace, souvisejícího se ztrátou nezávislosti země (Moskvou řízený import správního a bezpečnostního aparátu, vojenské posádky, technická inteligence  a potřeba pracovních sil vyvolaná „socialistickou“ industrializací po 2.sv. válce). V tomto duchu se mnozí lotyšští Rusové nepovažují za „národnostní menšinu“, ale za „paralelní národnostní skupinu“, která by měla mít stejná jazyková aj. práva jako Lotyši. (Při posuzování legitimity takovýchto nároků je třeba mít na paměti, že předválečný podíl etnických Rusů na celku lotyšské populace činil necelých 11%, dnes dosahuje 28 %). Děti „neobčanů“, narozené v Lotyšsku po r. 1991 získávají automaticky všechna občanská práva. Osoby, narozené na území lotyšského státu před 17. červnem 1940 (tj. před první sovětskou okupací) nabyly, resp. obnovily lotyšské občanství po obnovení nezávislosti v r. 1991 automaticky.

Lotyšsko považuje za úspěch, že v průběhu let 1995 – 2010 počet „neobčanů“ klesl ze 730 000 (29 %) na 344 000 (15,2 %). Existuje  shoda v tom, že akceleraci tohoto procesu přispěl vstup Lotyšska do EU. Podíl Rusů na celkové kategorii „neobčanů“ činí 66 % (226 000, tj. 36 % všech Rusů v Lotyšsku), druhým nejvíce zastoupeným etnikem mezi „neobčany“ jsou Bělorusové ( celkově 80 000, tj. 57,5 % všech Bělorusů v Lotyšsku). Podle zjištění Naturalizační rady, třetinu všech „neobčanů“ představují staří lidé, kteří nemají šanci zvládnout jazykovou zkoušku. V posledním, krizovém, období došlo ke zpomalení tohoto procesu, k čemuž přispívá Moskvou podporovaná možnost „neobčanů“ snadno získat ruské občanství. V r. 2010 to bylo 5700 osob, dvakrát více než v předchozím roce. Mnozí tito lidé změnu neohlásí a neoficiálně pobírají dvojí důchod (jeden lotyšský, druhý za výkon profese v býv. sovětskému režimu).

Pokud jde o nevýhody, dané statutem “neobčanství“, jedná se o nemožnost uplatnit volební právo a vyloučení z pozic ve státní administrativě, spojených s obranou státu a bezpečností. Oblast sociálních výhod tím zasažena není.

V důsledku popisovaného stavu (dle nedávného průzkumu Agentury základních práv EU), zhruba čtvrtina etnických Rusů v Lotyšsku konstatuje existenci etnické diskriminace (v Estonsku 59%!). Osobní zkušenost s nějakou formou diskriminace v uplynulém roce však  deklarovala jen 3% dotazovaných (v Estonsku 6%!).

Úhrnem lze konstatovat, že stále otevřené a palčivé otázky občanství jsou na jedné straně důsledkem komplikované lotyšské minulosti, na straně druhé pak náročným úkolem pro lotyšskou politickou reprezentaci. Ta často vyzdvihuje své úsilí o vznik integrované společnosti, v níž všichni občané, bez ohledu na svou etnickou identitu, sdílejí vědomí sounáležitosti s mateřským státním útvarem. Dosud se to daří jen do určité míry. Mimo hlavní proud těchto snah, které víceméně mechanicky vycházejí z dichotomického modelu společnosti („My Lotyši“ vs. „ti druzí“) nadále zůstávají ne zcela jednoznačně definovaní obyvatelé s nelotyšskými kořeny, kteří sice naturalizací nebo automaticky dosáhli formálního lotyšského občanství, ale psychologicky zůstávají cizinci ve své vlastní zemi. Mezi nimi je mnoho ruskojazyčných obyvatel, kteří necítí potřebu spojovat svou identitu s dnešním Ruskem, ale mají pocit, že jim ve vlastní zemi není nabízena žádná přijatelná alternativa. Bohužel je mezi mimi i mnoho mladých lidí, kteří z ekonomických důvodů opouštějí zemi a pravděpodobně nikdy nepocítí emočně založenou potřebu návratu.    

Rozporuplnost problému „neobčanů“ potvrzuje i výše zmíněná letošní návštěva komisaře OBSE pro národnostní otázky K. Vollebaeka v Lotyšsku. Ten vyzdvihl úsilí vlády  o integraci všech menšinových společenství, zároveň však připomenul, že otázka „neobčanů“ zůstává hlavním úkolem celkového integračního programu. Ocenil nejnovější opatření, která zmírňují administrativní podmínky pro naturalizaci dětí neobčanů, 14% podíl obyvatel, kteří nemají možnost ovlivňovat složení místních samospráv je však podle něj příliš vysoký. Celkově  situaci v Lotyšsku hodnotil jako „ne tragickou“, zejména ve světle podobných problémů, s nimiž se potýkají mnohé země EU. Vyslovil i jisté pochopení pro podmínky vázané na znalost státního jazyka a pro vyloučení „neobčanů“ z pozic spojených s bezpečností státu.  

Automatické rozšíření volebního práva na skupinu „neobčanů“ jednoznačně odmítá např. ministr zahraničí V. Kristovskis. Domnívá se, že taková situace by zcela podkopala smysl naturalizace, protože, dle jeho slov, naprostá většina „neobčanů“ by v podstatě neměla důvod  do tohoto procesu vůbec vstupovat.