HN: Proč má vaše univerzita potřebu takto jasně se vyjadřovat k veřejnému dění?

Nejde o potřebu, ale o povinnost, protože aktivita ve veřejném prostoru tvoří a historicky vždy tvořila jednu ze základních misí svobodné univerzity. Část české společnosti má tendenci redukovat univerzity na jakési lepší školy, které se zabývají výzkumem, ale jsou zbaveny občanského práva vyjadřovat své postoje. Všude ve světě však univerzity fungují jako obří think-tanky, které poskytují poradenství nejenom v odborných otázkách, ale i v obecnějších záležitostech a zároveň vstupují do veřejných diskusí, i když to, pravda, někdy bolí. České univerzity mají v tomto ohledu pořád značný dluh, ale mám pocit, že situace se zlepšuje a současná garnitura kolegů rektorů toto poslání vnímá. Aby bylo zcela jasno, doporučuji neplést si působení ve veřejném prostoru s požadavkem apolitičnosti.

HN: Napadá vás za toto veřejné angažmá někdo?

Člověk si zvykne. Dnes už se usmívám při vzpomínce na stovky nenávistných výpadů z doby vrcholící migrační krize, kdy jsme museli chránit naše zahraniční studenty před takzvanými vlastenci a slušnými lidmi. Tatáž situace se opakovala, když jsem předával univerzitní vyznamenání panu Jiřímu Bradymu. Naše projekty jsou trnem v oku mnoha bizarním spolkům a některým extremistickým politickým stranám, které si na protievropské rétorice založily svůj byznys a nalákaly typ voliče, který by byl paradoxně v případě vystoupení Česka z EU postižen zdaleka nejvíce.

HN: Je to nebezpečí skutečně bezprostřední?

My se snažíme bojovat proti fake news, pro které ovšem existuje krásné české slovo lež. Vnímáme to jako důležitou aktivitu, protože moderní propaganda dokáže značnou část společnosti spolehlivě znejistět a zmanipulovat. Z vlastní zkušenosti navíc vím, že lidé mají často ztížený přístup k objektivním informacím a stávají se tak snadnou kořistí poměrně sofistikovaných dezinformací.

Dnes možná protievropské síly tvoří v Česku menšinu. Jenže stát naprosto fatálně prohrává v boji s těmito skupinami a není schopen skutečně účinné obrany. Za jistých okolností proto může být pouze otázkou času, kdy se z menšiny stane zneužitá většina. Možná i tato hororová představa přiměla většinu ostatních univerzit přidat se k naší iniciativě, protože se jedná o joint venture, tedy o naši společnou věc.

HN: Jak přesně má váš projekt EUforka vypadat?

Obecně platí, že komunikační kanály, kterými proudí informace z EU a o EU, jsou nedostatečné a dostanou se jen ke zlomku populace. Projekt EUforka má v tomto ohledu dva cíle. Zaprvé podávat objektivní a nezkreslené informace o dění v EU, o přijímané legislativě i o unijních aktivitách Česka. Druhým cílem je boj s takzvanými euromýty a dezinformacemi. Tento zápas sice nejde zcela vyhrát, ale šance na remízu je slušná.

Samotná olomoucká univerzita má samozřejmě omezený dosah. Ovšem účast zhruba dvaceti univerzit, které deklarovaly připravenost se k projektu připojit, zcela mění průběh hry, protože najednou jsme schopni například přes sociální sítě oslovit minimálně stovky tisíc osob, teoreticky i více.

HN: Takže chcete o EU informovat na sociálních sítích?

Sociální sítě představují hlavní, ale nikoliv jediný komunikační kanál. Jenom Univerzita Palackého má na Facebooku přibližně 25 tisíc odběratelů a Karlova univerzita ještě dvakrát více. Připočteme-li absolventy a další skupiny, dostáváme se ke skutečně vysokým číslům. Na této strategii jsme se dohodli s našimi klíčovými partnery: ministerstvem zahraničí, Zastoupením Evropské komise v ČR i českým zastoupením při EU v Bruselu. Jednáme i s Úřadem vlády. Tyto instituce nemají zdaleka takový dosah a možnosti jako univerzity, ale budou zapojeny do projektu EUforka jako zdroje objektivních informací.

HN: Nereagovaly tyto úřady ve stylu, že se jim pletete do jejich práce?

Naopak. Ministr zahraničí Tomáš Petříček náš projekt jednoznačně podpořil, protože sám vnímá, že například česká zahraniční politika by měla být veřejnosti mnohem více vysvětlována.

Pokud jde o Zastoupení Evropské komise v ČR, to odvádí pod vedením paní Dany Kovaříkové perfektní práci, ale často bez adekvátních možností dostat informace k většímu počtu lidí.

HN: Nebudete ale mluvit pouze k přesvědčeným?

Komunikace prostřednictvím sociálních sítí tvoří pouze jednu část projektu. Ta druhá spočívá v přímém kontaktu s lidmi, v diskusích a přednáškách konaných na objednávku obecních samospráv, škol nebo domovů seniorů. Jsme toho názoru, že diskusi s lidmi nenahradí nic. A jsem rád, že zájem je veliký.

HN: Vaše univerzita takové akce pořádá už teď. Jak konkrétně?

Říkáme tomu Občanská univerzita. Jedná se vlastně o formu celoživotního vzdělávání, ovšem s tím rozdílem, že lidé nejezdí k nám, ale naši experti a studenti za lidmi. Občanská univerzita je navíc tematicky rozkročena mnohem šířeji, protože obce nebo školy poptávají řadu témat, od migrace, Evropské unie až třeba po otázky vodního hospodářství nebo rezistence vůči antibiotickým lékům. Konkrétně v našem regionu střední a severní Moravy hodně rezonuje problematika oddlužení a osobních bankrotů, což je skvělá praxe pro naše studentské právní kliniky. Studenti mají pod dohledem svých učitelů praxi a lidé dostanou zdarma kvalitní právní poradenství.

HN: Často jezdíte do oblasti Sudet. Je pohraničí opravdu hodně odlišné?

Lidé jsou principiálně všude stejní. Problém je v nerovnosti šancí.

Bohužel, český stát se po dlouhá desetiletí choval k pohraničním oblastem macešsky. Neinvestoval do dopravní infrastruktury, daňově nijak nemotivoval firmy k podnikání v těchto regionech a totéž platí o podpoře mladých lidí. Například oblasti Bruntálsko nebo Jesenicko jsou špatně dostupné, je tam málo pracovních příležitostí, méně kvalitní léčebná péče. Důsledkem je postupné vylidňování celých regionů a jejich pozvolné stárnutí. Co by tam také mladí dělali? Jaké životní šance se jim nabízejí? Možná paradoxně je právě v těchto oblastech největší hlad po objektivních a odborných informacích. Po často bouřlivých diskusích v místním kulturáku k nám přijdou tamní lidé a říkají, že vůbec poprvé dostali pohled na problém i z jiné strany.

HN: Proč podle vás stát ohledně šíření fake news o EU fatálně selhává, jak říkáte?

Prvním důvodem je nekompetentnost a lenost kriticky myslet a dobrat se skutečnosti. Bohužel někteří čeští politici nejsou schopni pochopit řadu subtilních problémů, o nichž je na evropské úrovni vedena debata. Lidský mozek je v takovém případě naprogramován tak, že příliš složité problémy zjednodušuje. Výsledkem je obvykle hrubé zkreslení reality.

HN: A co je tím druhým důvodem?

Jsou-li vláda, prezident a parlament reprezentanty státu, potom je třeba na rovinu říci, že stát sám se podílí na nadprodukci fake news a lží, které ho obratem významně poškozují. Had si tedy požírá svůj vlastní ocas. Kolik politických stran a jednotlivců sedících například v parlamentu hraje tuto nebezpečnou hru, jejíž konec může ohrozit i je samotné? Napadá mě možná trochu kulhající paralela s propagandou v období evropské reformace, o níž jsem před lety napsal knížku.

HN: Jaká je souvislost s dneškem?

Šestnácté století bylo obdobím, v němž propaganda, částečně díky knihtisku, poprvé využila nová a do té doby převážně neznámá média − letáky, noviny, knihy, ale taky třeba divadlo. Tato média měla na rozdíl od středověku masový záběr. Kobercový nálet byl navíc zacílen na obyvatelstvo, které s těmito novými médii a vpravdě goebbelsovskou propagandou nemělo precedentní zkušenost, a tudíž žádné obranné mechanismy. Ve výsledku Evropa dezinformacím zcela podlehla. Třicetiletá válka byla podle mě způsobena právě totální záplavou dezinformací, které vyloučily z diskuse racionalitu a vyhloubily nezasypatelné příkopy mezi katolickou a protestantskou Evropou.

HN: Podle vás je tam určitá paralela s dneškem?

Spor mezi reformací a katolickou církví byl ještě v první polovině šestnáctého století založen na dialogu a polemice. Propaganda je však založena na jednostranném prosazování názoru bez úsilí komunikovat s ideovým protivníkem. Srovnání není úplně přesné, ale principiálně je dnes situace podobná. Žijeme v době technologického převratu a nové, dříve nepoznané virtuální reality. Pravda je to, co si myslíme, nikoliv to, co je objektivní realitou. A společnost ani státy dost dobře nevědí, jak na propagandu a fake news šířené v kyberprostoru vlastně reagovat.

HN: Bojíte se czexitu?

Projekty EUforka a Občanská univerzita jsou důsledkem určitého kolektivního znepokojení. Vedu univerzitu, která věrně slouží této zemi 450 let a opravdu nikdy nebyla v tak skvělé kondici jako dnes. V řadě oborů jsme globálně konkurenceschopní. Z našich výsledků profituje celá společnost, ať už se jedná o nová léčiva a léčebné metody, vývoj nových biotechnologií nebo materiálů s dosud netušenými vlastnostmi. To vše by nebylo možné bez členství v EU, protože věda stojí obrovské peníze a předpokládá spolupráci mnoha lidí a institucí. Zodpovědně říkám, že kromě mnoha jiných katastrof by případný czexit znamenal pád českých univerzit a vědy do okresního přeboru. Musím samozřejmě zmínit i drobnou okolnost, že v této zemi vychovávám své děti a chci, aby byly ušetřeny nacionalismů a periodicky se vracejících hrůz produkovaných takzvanými národními státy.

HN: Proč podle vás Češi podle průzkumů podporují členství v EU výrazně méně než třeba Slováci, Poláci nebo Maďaři?

Skeptická, iracionální a často nenávistná rétorika některých politiků, předsedů vlád a prezidentů zanechala v naší společnosti bohužel hluboké stopy.

Výsledek je ten, že máme k EU v lepším případě hokynářský přístup, který bych mohl charakterizovat heslem "chceme hodně, dáváme málo".

Aby nebylo mýlky: EU dnes rozhodně není v ideální kondici a bohužel trpí řadou nectností, které mají tendenci se spíše zvětšovat. Diskuse o jejích reformách je tedy zcela legitimní a namístě. Zlepšovat však můžeme jenom v případě, že jsme členy klubu.

HN: A ten druhý důvod?

Posledním stadiem komunismu je nacionalismus a v Česku se bohužel tato pravda projevuje populistickým vlastenčením a iracionálním odporem vůči Bruselu, přičemž se velkoryse přehlíží fakt, že kvalita vlády v Česku je o tři třídy horší. Napadá mě vtipná myšlenka, že pánové Okamura a Klaus mladší jsou vlastně postkomunisté, i když o tom asi nevědí.

HN: Na základě vašeho stýkání se s lidmi ve velkých městech i v zapadlých vesnicích − jste optimista, nebo pesimista?

Historik ve mně ví, že dějiny i budoucnost jsou otevřené mnoha alternativním vyústěním. Pro mne samotného je důležité mít čisté svědomí, že jsem udělal vše pro věc, ve kterou věřím.

 

Naslouchejme elitám. Ale i ony musí naslouchat

◼ Češi nejsou zvyklí na to, když k nim mluví takzvané elity, upozorňuje Jaroslav Miller. Je si vědom toho, že aktivita vysokých škol v zájmu lepší informovanosti o Evropské unii a zlepšení jejího obrazu se rozhodně nebude líbit všem.
◼ "Česko, potažmo Československo, prostě přišlo o elity, které my tady dnes velice složitě a bolestivě teprve budujeme. Jenže když vám předtím režim několik desetiletí tluče do hlavy, že nositelem pokroku je proletariát, nemůžete se toho zbavit během deseti let," poukazuje na nedůvěru, které jsou v Česku často vystaveni intelektuálové s jasným názorem na nějaké společenské téma.
◼ Miller ale varuje i před opačným extrémem, který podle něj představuje Velká Británie. Tamní politici většinou mají elitní vzdělání, intelektuálové jsou tam naprosto běžnou součástí veřejných debat. Přesto se ale politici pustili do referenda o členství v EU, které nakonec prohráli.
◼ "Dopadlo to tak proto, že politická elita vlastně Británii neznala. Nevěděla, jak žijí lidé v periferních oblastech, které mají principiálně stejné problémy jako u nás Sudety. To je na tom to smutné."

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Jaroslav Miller (48)

◼ Je profesorem historie, doktorát z komparativních dějin má ze Středoevropské univerzity
v Budapešti a z Oxfordské univerzity.

◼ Od roku 2014 je rektorem Univerzity Palackého v Olomouci, na které vystudoval magisterský obor historie a filologie.

Vyučoval v Kanadě, Německu, Spojených státech a v Austrálii. Zaměřuje se na urbánní studia, dějiny politického myšlení, dějiny raného novověku a český exil.

◼ Kromě historie je jeho koníčkem cestování a horská cyklistika.