Po celé léto a část podzimu si Velká Británie připomíná 80. výročí bitvy o Británii. I po tolika letech s sebou tato vzpomínka nese až skoro úsměvné emoce, kdy se třeba čeští a polští vlastenci nesmlouvavě přou o to, čí bylo víc letecké eso z té doby, četař Josef František, rekordní vítěz 17 nebeských soubojů, píše velvyslanec ve Velké Británii Libor Sečka.

Chvíli mi trvalo, než jsem vůbec pochopil, co přijíždím oslavovat. Seděli jsme minulou sobotu s Tomem Doležalem, jedním z nejdůslednějších strážců a nositelů odkazu československých pilotů ve Velké Británii, v hospůdce U pluhu (Plough) nedaleko leteckého muzea v Duxfordu a já se snažil přijít věci na kloub.

Na pozvánce stálo mnohoznačné „Josef František Hurricane Event“ (událost spojená s letadlem Hurricane Josefa Františka). Organizátorem vzpomínkového podniku byla britská Historic Aircraft Collection, tedy Sbírka historických letadel, jejímž je můj host také dobrovolným členem. Věděl jsem dobře, že nemůže jít o původní stroj slavného československého pilota Josefa Františka, v němž letec 8. října roku 1940 při přistávacím manévru havaroval a tragicky zahynul.

Nakonec jsem po delší debatě vyrozuměl, že jde o označení podobného stroje imatrikulací, jež právě příslušela letounu československého leteckého esa. Záměrem nadšenců bylo při příležitosti oslav 80. výročí bitvy o Británii postupně představit tento unikát v řadě evropských zemí včetně České republiky a Slovenska. Covid ale těmto plánům zkřížil cestu. Zůstalo tedy jen u slavnostního odhalení nové imatrikulace.

S přibývajícím časem jsem poznal, že jde ještě o něco navíc. Pod letounem se rozprostírala velká československá vlajka a na jeho trupu zářily československé výsostné symboly. Uvědomil jsem si však, že Josef František přece létal s polskou 303. perutí a také jeho hrob nedaleko letiště v Northoltu zdobí polský válečný náhrobní kámen.

„A o to právě jde,“ rozohňuje se můj průvodce, „Poláci si začali Františka až příliš přivlastňovat a my nechceme, aby se zapomnělo, že šlo o československé válečné eso.“ Současně uvedl, že nedávno se objevila na sociálních sítích fotografie Josefa Františka s polským označením na nárameníku jeho uniformy. Tento portrét byl použit také při jednom z oficiálních vzpomínkových aktů polské ambasády v Londýně.

„Jde o podvrh,“ durdí se Tom, „máme fotodokumentaci, z níž vyplývá, že František takovou nášivku na rameni uniformy neměl.“ Nad svou levou kapsou prý nosil znak RAF, Royal Air Force, tedy Královské letectvo, a pod ní insignie československého válečného pilota.

„S Poláky létal v Polsku, ve Francii a nakonec také v Británii,“ namítám a dodávám, že prameny poukazují na jeho výbornou znalost polštiny. „I o tom se dá velmi pochybovat,“ stojí si na svém Tom a tvrdí, že operačním jazykem pilotů byla přece angličtina.

Dlouholetá rivalita ho přivedla k tomu, že pozvání adresoval jen velvyslancům České republiky a Slovenska. Na Polsko se tentokráte zapomnělo. Jaké však bylo jeho překvapení a moje úleva, když se na ploše letiště v Duxfordu objevili dva štíhlí polští důstojníci v slušivých šedozelených uniformách, černých kožených rukavicích a čtyřhranných čepicích. Přišli bez řečí demonstrovat, že svého Josefa Františka si vzít nedají.

A tak se stalo, že muž, o kterém Angličané včetně Toma Doležala říkají, že měl „zvláštní charakter“ (tedy volně přeloženo – byl nezvládnutelný), nás znovu spojil: Čechy, Poláky a Slováky. Hrdina, který z nebe do pekel poslal sedmnáct nepřátelských letadel a do doby své nešťastné smrti vedl tabulku potvrzených sestřelů, bude zase patřit nám všem.Česká stopa v arboretu

Jeho příběh je jen dalším potvrzením multinárodního charakteru bitvy o Británii, v níž se vyznamenala také řada dalších československých vojáků, mužů a žen, pilotů, radistů, mechaniků, řidičů a všech ostatních, kteří si zvláště dnes zasluhují naši vzpomínku a úctu. Jména mnohých z nich jsou vyryta na pamětních deskách památníků nedaleko britského parlamentu a na útesu nedaleko Capel-le-Fern v Kentu.

Návrh na to, aby se Josef František stal naší společnou historickou postavou, stejně jako je Jánošík současně nezpochybnitelným polským a stejně nezpochybnitelným slovenským národním hrdinou, sveřepý Tom Doležal jednoznačně odmítl. Vřele však souhlasil s tím, že by si českoslovenští vojáci zasloužili stejně důstojný pomník v hlavním britském pietním prostoru, Národním pamětním arboretu nedaleko Birminghamu (National Memorial Arboretum), jako dnes mají ti polští.

Letošní, 80. výročí bitvy o Británii je určitě dobrou příležitostí se k této myšlence znovu vrátit.