Mezi téměř 500 násilně zavlečenými osobami ruské, ukrajinské, české i jiných národností byl i řeckokatolický duchovní a prezident efemérní Karpatské Ukrajiny z března 1939 Augustin Vološyn.

Komunisté v Československu také zneužili pro posílení své moci v armádě a bezpečnostních složkách a k propagandistickým účelům skutečnost, že se zejména v roce 1947 pokusilo několik set příslušníků Ukrajinské povstalecké armády (UPA) bojujících proti sovětské a polské armádě projít československým územím za západ. I přes nasazení několika tisíc mužů se několika desítkám vojáků UPA podařilo dorazit do západních okupačních zón v Německu a Rakousku.

Na západ byla donucena odejít i řada Ukrajinců, kteří doposud žili v Československu. Svoji činnost tak musela ukončit Ukrajinská svobodná universita v Praze, Ukrajinské Gymnasium i Muzeum osvobozeneckého boje Ukrajiny v Praze, které existovalo od roku 1925. Ukrajinci, kteří v Československu zůstali, se až do konce vlády komunistického režimu v roce 1989 většinou báli ke svému původu hlásit. Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 odešly ze země na západ další desítky Ukrajinců a jejich potomků. V Sovětském svazu řada Ukrajinců vpád armád pěti států pod taktovkou Sovětského svazu do Československa odsuzovala, když uvolnění poměrů v rámci tzv. Pražského jara vyvolalo i díky masově dováženým ukrajinskojayzčným publikacím z východního Slovenska sympatie a naděje u intelektuálů, studentů i prostých lidí. Nesouhlas s okupací Československa byl také důvodem pro persekuci řady obyvatel SSSR jako například předáka Krymských Tatarů Mustafy Džemilova, kdy se stal součástí jeho obvinění z protisovětských aktivit a následného uvěznění. Před oslavami takzvané Velké říjnové socialistické revoluce se 5. listopadu 1968 v Kyjevě upálil Vasyl Makuch (zemřel 10. listopadu), dříve vězněný za ozbrojený odpor proti sovětské vládě na západní Ukrajině. Protestoval proti komunistické zlovůli a okupaci a jeho čin je dáván do souvislosti i s okupací Československa.