Veselynivka, česká evangelická obec v Berezivském okrese Oděské oblasti na Ukrajině, je jednou z posledních osad v dějinách, kterou založili potomci pobělohorských evangelických exulantů. Bratři Vilém Horta, Pavel Kratochvíl, Josef, Karel a Pavel Poláčkovi a Antonín Zlatník z Bohemky a Jan Hejtmanek, Alois Manek, František Suchánek a Jan Švejdar ze Zeleného Jaru s rodinami založili vesnici 14. února 1912 na najaté půdě pana Sirotinského v tehdejší Chersonské gubernií Ruského císařství.
"Sirotinka byla původně osadou německou a Čechové, ponejvíce z Bohemky se přistěhovavší, převzali ji v roce 1912. Je zde 21 rodin náboženství českobratrského a dvě rodiny ruské pravoslavné. Čechů je celkem 90, Rusů 11. Stanice dráhy je Berezovka na trati Charkov-Oděsa, vzdálená 20 verst. Je zde jednoduchá škola, umístěná v zemljance, jakož i ostatní chaty jsou tak stavěny. ... Poloha osady je příznivá, jen voda je nedobrá a bylo by třeba artézské studně. Je tu i rybník, napájený jarními vodami, v němž se někdy přes celé léto voda udrží", tak psal o Veselynivce vikář ČCE Rudolf Šedý, který ji jako první navštívil v l. 1922 a 1923. Ale první zmínka o Veselynivce se objevila v českém tisku ještě r. 1914 v cestopise evangelického faráře Františka Bednáře, který tehdy navštívil Bohemku. Název obce se měnil v průběhu její existence několikkrát. Prvním její názvem byla Sirotinka, potom Čechoslavie (1923-1930), chutor Čechy (1930-1940), znovu Sirotinka (1940-1950) a od r. 1950 Veselynivka. Kdo byl prvním starostou obce se zatím nepodařilo zjistit, ale v r. 1923 jím byl bratr Jan Švejdar.
V období 1912-1918 hospodařili bratři na najaté půdě. Po říjnovém převratu přešla půda do jejich osobního vlastnictví a r. 1930 v důsledku kolektivizace do vlastnictví státu. Tehdy v obci vzniklo družstvo, které neslo jméno Komunistické strany Československa. Přes různé reorganizace, zastavení činnosti v období 2. světové války, změny názvu (Kirova, Družba), přenesení sídla do sousední Mychajlo-Oleksandrivky a znovu osamostatnění v únoru r. 1998 existovalo družstvo do r. 2000. V r. 2000 vznikla ve Veselynivce společnost s ručením omezeným (ředitel Vasyľ Švec'). Po 2. světové válce byly vystaveny v obci nová škola, klubovna, obchod a pekárna, zavedena elektřina, telefon a autobusové spojení s okresem. V osobním vlastnictví mají veselynivští také rozhlasové přijímače, televizory, osobní auta a motorky. Jak už bylo řečeno výše, první obyvatelé Veselynivky bydleli v zemljankach, t.j. chalupách z hlíny. "Je to typ obydli daný poměry. Staví si ho každý sám. ... Zemljanka je také nejpraktičtějším obydlím pro přechodnou dobu bydlení na najatých pozemcích, lze ji brzy a snadno zbudovati". Lepší domy s pálených cihel se začaly stavět až po 2. světové válce.
Evangelický sbor byl založen pravděpodobně r. 1923 a existoval do r. 1962. Jako kazatelé tam sloužili: 1923-1929 - bratr August Hapala (*1895, †1984) z Bílavska u Bystřice pod Hostýnem, bývalý voják c. a k. rakousko-uherské armády a zajatec, 1929-1942 - Vilém (Konstantinovič) Horta (*1880, †1954), 1942-1945 - Josef (Miloslavovič) Vintr (*1913, †1 993) z Bohemky, 1945-1948 - Fridrich (Francovič) Jančík (*1899, †1980). V letech 1948-1962 občas dojížděli kazatelé Václav Pujman (*1878, †1 952) a Vilém Pujman (*1896, †1967) z Bohemky, a v letech 1965-1970 kázal na pohřbech Jan (Karlovič) Svoboda (*1880, † 1973). Konfirmace dětí se konala v Bohemce. V letech 1922-1932 se starala o bratry ve Veselynivce Českobratrská církev evangelická (ČCE) a Kostnická Jednota. V jejich zastoupení obec navštívil v r. 1922 a 1923 vikář Rudolf Šedý (*1873, †1970) ze Svebohova.
Obnovení vztahů s ČCE nastalo až v nezávislé Ukrajině v červnu 1993, kdy Veselynivku navštívili faráři Jiří Kučera z Hradiště a Pavel Jun z Borové u Poličky, vikář Václav Hurt z Hrabové a student ETF UK Daniel Matouš. Od r. 1994 obec nepravidelně navštěvuje kazatel Josef Jančík z Bohemky a také bohoslovci z Čech (David Balcar, Aleš Mostecký, Daniel Heller), kteří sloužili také v Bohemce nebo přijeli na návštěvu Bohemky a Veselynivky (ThMgr. Petr Brodský, Jana Kadlecová aj.). První pokusy o obnovení sboru byly zaznamenány v r. 1994. V únoru 1998 byl obnoven sbor (Registrační listina č. 358/A-99 od 21. dubna 1999). Jako kazatelka působí Marie Provazníková, r. Pujmanová, a jako kurátorka Libuše Pysarenková, r. Provazníková. Dřivé při bohoslužbách se používali Bible Kralická, zpěvníky Harfa Sionská a Kancionál. Nyní se používá také ekumenický překlad Bible a Evangelický zpěvník. 17.11.1997 byl pověřen koordinovat spolupráci ČCE a sborů v Bohemce a Veselynivce ThMgr. Petr Brodský, tajemník ETF UK, který je pravidelně na Velikonoce a na podzim navštěvuje. 5. prosince 1998 se zúčastnila sestra Marie Provazníková celocírkevního shromáždění v Praze u příležitosti 80. výročí vzniku ČCE a 24. května 1999 navštívila Veselynivku delegace synodní rady ČCE ve složení ThMgr. Pavel Smetana, synodní senior, RNDr. Lydie Roskovcová, synodní kurátorka, a ThMgr. Daniel Ženatý, zástupce synodního seniora. Při této příležitostí udělil bratr synodní senior ČCE sestře Marii Provazníkové ordinaci k službě Slova a svatosti. 8.-21.7.1999 se na pozvání synodní rady ČCE zotavovalo v táboře J.A. Komenského v Bělči nad Orlici v Čechách šest dětí z Veselynivky (Helena Dolotovs'ká, Jurij Jarovs'kyj, Serhij Jarovs'kyj, Kateřina Mezencevová, Kateřina Provazníková, Olga Provazníková, vedoucí skupiny Olga Jar. Provazníková). Nakonec, 2.4.2000, byla uzavřena dohoda o spolupráci a vzájemných stycích mezi Nezávislým evangelickým bratrským sborem a ČCE, která z právního hlediska zajistila vzájemnou spolupráci. Dohodu podepsali kazatelka sboru Marie Provazníková, synodní senior ThMgr. Pavel Smetana a synodní kurátorka PhDr. Lydie Roskovcová.
V období 1923-1962 se konala bohoslužebná shromáždění v domě Viléma Horty a Fridricha Švejdara a v letech 1998-1999 - ve domě Marie Provazníkové. V r. 1999 zakoupil sbor za finančni pomocí ČCE bývalý obchod a opravil ho na evangelickou modlitebnu. 3. října 1999 byla modlitebna posvěcená za přítomnosti koordinátora spolupráce ČCE a sborů v Bohemce a Veselynivce ThMgr. Petra Brodského, jáhnů ČCE Aleše Mosteckého a Daniela Hellera. Při této příležitosti byl předán sboru kalich jako dar sboru ČCE z Kladna v Čechách. 6. července 2001 se konaly v Bohemce společné bohoslužby evangelického sboru veselynivského a bohemského, věnované památce Mistra Jana Husa. Slovem Božím posloužili sborům kazatelé Josef Jančík, Marie Provazníková a Ludvík Švejdar. Nyní sbor čítá kolem 25 sester a bratři a má všechny předpoklady pro další růst.
Škola vznikla pravděpodobně ihned po vzniku obce. Po návštěvě Veselynivky r. 1923 napsal o její škole vikář Rudolf Šedý, že "Sirotinka má budovu vlastní v malé zemljance, která po úpravě byla dosti útulná. Dětí školou povinných je tu přes 20, ale učitelů nebylo. Vyučovali hospodáři v zimě (po čtyři měsíce - A.D.) tomu, co sami věděli. Poslední pak zimu 1923-24 vyučování vůbec nebylo. Ztráta, která se sotva dá nahraditi. Škola potřebuje nejen učitele, ale i knihy pro děti a veškeré pomůcky vůbec". Z tohoto důvodu zajistila Kostnická Jednota pro obec učitele Pavlů. V letech 1928-1929 působil v obci učitel Josef Michalský, který v r. 1931 už jako učitel v Olšance Žytomyrské oblasti byl represovaný a zešílel ve vězeňských táborech. Roku 1930 nastoupila do školy jako česká učitelka Růžena Matějková (*1911, †1933?) z Bohemky, posléze represováná, která pochází z těch děti, které Rudolf Šedý vzal r.1923 do Čech. Vlastně za působení učitelů Pavlů, Josefa Michalského a Růženy Matějkové existovala ve Veselynivce česká škola. Od r. 1938 se vyučuje ve škole výhradně v ukrajinštině (český číst a psat se vyučovalo jen doma). Jen v období 2. světové války se vyučovala ve škole také rumunština a čeština (učitel Josef Vintr). Od r. 1997 se vyučuje čeština znovu, ale už jako volitelný předmět.
Od r. 1996 pomáhá sboru ve Veselynivce Centrum humanitární pomoci krajanům v Praze (ved. Jiří Svoboda), který zajišťuje učitele češtiny pro letní školy, knihy, video a audiokazety, a Odbor kulturních a krajanských styků MZV ČR. Jako učitele letních českých škol působili ve Veselynivce studenti Univerzity Karlovy Martin Hájek (1996), Petr Prokopík (1997), Jiří Binder (1998, 1999), Jiří Vávra (1999, 2000), Daniela Grollová a Markéta Halamová (2001).
Veselynivku navštívila také Stavební agentura Kolínský (řed. Ing. Petr Kolínský), která se připravuje na opravu a dostavbu modlitebny.
Historická událost se konala 15.-26. října 2000, kdy na pozvání sboru ČCE v Novém Městě na Moravě poprvé navštívilo ČR 12 sester z Veselynivky (spolu s bohemskými). Této výpravy se zúčastnily Marie Provazníková, Libuše Pysarenková, Nina Gavrotová (*1972, †2001), Lýdie Bolťanská, Evženie Dračuková, Marie Hartová, Anna Javorská, Natalie Jelínková, Evženie Provazníková, Věra Suchánková, Lýdie Zlatníková a Nina Zlatníková. Po cestě výprava navštívila český Jeruzalem - Zelov v Polsku, odkud v r. 1862 odešli předkové veselynivských a bohemských, a také v Čechách Valašské Meziříčí, Jimramov a Prahu. Na zpáteční cestě se vypravil spolu s účastníky zájezdu na návštěvu Veselynivky kazatel sboru Bratrské Jednoty Baptistů v Žatci Dobroslav Stehlík. Za svého pobytu ve Veselynivce (26.-30. října) on navázal vztahy s ukrajinským baptistickým sborem a jeho kazatelem Volodymyrem Kochancem. Do tohoto sboru patři také řada krajanů.
Také se ve Veselynivce obrodil český kulturní život. Na základě evangelického sboru vznikl folklórní spolek, který se 20.-22. října 2001 poprvé zúčastnil celoukrajinského festivalu české kultury v Lobanovu na Krymu u příležitosti 140. výročí obce. Tam se konalo zasedání České Národní Rady Ukrajiny a setkání s delegací Senátu Parlamentu ČR v čele se senátorem Jaroslavem Šulou, kterých se poprvé zúčastnila také sestra kazatelka Marie Provazníková. Je zajímavé, že v obci se dosud zpívají nejen náboženské, ale i české lidové písně, které ještě v 60.-80. léta natáčeli ukrajinští folkloristé docent Mečnikovy univerzity v Odese Petro Markuševs'kyj (*1918, †1995) a Světlana Čerňavs'ka z Kyjiva. Na tomto základě připravil P. Markuševs'kyj k vydání sbírku českých lidových písní "Baťkivski pisni", které byli natočené ve Veselynivce a v takových českých obcích na Ukrajině jako Malá Olexandrivka a Novo-Samarka Odeské oblasti, Bohemka Mykolajivské oblasti, Koňský záhon Chersonské oblast (jíž neexistuje), Mykolajivka Vinnycké oblasti a Vyšehrad Kyjivské oblasti.
Občané Veselynivky se zúčastnili 1. světové války jako vojácí ruské armády a 2. světové války jako vojácí československé východní armády (1. československý armádní sbor v SSSR), Rudé armády a sovětského partizanského oddílu. V těchto armádách sloužilo patřičně 2 (?), 31, 1 a 2 vojáky z Veselynivky.
Za dobu své existence Veselynivka zažila 3 války (1. světová, občanská a 2. světová), několik okupací, únorovou revoluci r. 1917, říjnový převrat r. 1917, 4 hladomory (1921-22, 1928, 1932-33, 1947-48), represe (1927-37), znárodnění a kolektivizaci (1930), národnostní a náboženský útlak, neúrody (1922, 1932, 1947), Černobylskou katastrofu (1986) a existenci největšího a nejsilnějšího totalitního státu v dějinách lidstva - SSSR (1922-1991). Celkové ztráty nejsou přesně známy. Počet podlehlých represím se nepodařilo ještě přesně zjistit, ale ve 2. světové válce padli 4 bratři v československé východní armádě, 1 v Rudé armádě a 2 v partizanském oddílu. Jejich jména jsou uveřejněná na pomníku v sousední obci Mychajlo-Oleksandrivka. V průběhu čtyř hladomorů nezemřel nikdo.
Podle etnologa Jiřího Vávry (FF UK), který v l. 1999 a 2000 učil děti ve Veselynivce, obec nyní číta 74 usedlostí, kde "žije kolem 220 obyvatel, mezi nimiž je zhruba dvoutřetinová většina české národnosti. Ostatní dospělí jsou většinou Ukrajinci, ale jednotlivě jsou zastoupeny i jiné národnosti (2 Bělorusky, 1 Polák, 1 Rus, 1 Moldavan, 1 Armén)". Ve své nepublikované práci "Čechy při Černém moři?" (2002) dále píše: "I přes obtížnou hospodářskou situaci, s kterou se obyvatelé Veselinovky musí dnes a denně vyrovnávat, jsem se u všech lidí, které jsem navštívil, setkal s pohostinností a přátelským přijetím. Lidé rádi viděli zájem o svoji obec. ... Je obdivuhodné a pozoruhodné, že si tito lidé po tolika generacích pobytu jejich předků v jinojazyčném prostředí uchovaly svůj původní jazyk a své náboženství. To ukazuje na vnitřní sílu tohoto společenství a jeho členů".

Ing. Alexandr Drbal

Poznámka. Tento článek byl zpracován podle prací Rudolfa Šedého, Stanislava Klímy, Petra T. Markuševského, E. Ju. Kasyma, Heleny Dluhošové, Jaroslava Vaculíka, Světlany Čerňavské, Václava Hurta, Petra Brodského, Aleny a Aleše Mosteckich, Daniela Hellera, Daniela Ženatého, Lydie Roskovcové, Dobroslava Stehlíka a Jiřího Vávry, informací Jiřího Svobody, Petra Kolínského, Olgy Provazníkové, Věry Schwarzové a Květy Šilarové a dopisů Marie Provazníkové, Amalie Andršové a Marie Okenkové.