Černínský palác je jednou z nejvýznamnějších památek českého a středoevropského raného baroka. Jeho stavebníkem byl hrabě Humprecht Jan Černín z Chudenic (1628–1682), císařský vyslanec. Během svých cest po Francii a Itálii studoval vedle jiných oborů i stavitelství a toužil mít v Praze vlastní rezidenci odpovídající nárokům italské barokní kultury, jejíž výtvarné inspirace dobře poznal za svého diplomatického působení v Itálii. Projektu se ujal architekt Francesco Caratti (asi 1620–1677). Jeho návrh byl na svou dobu pozoruhodný dobře koncipovanou a mimořádně reprezentativní dispozicí. Ohromné hlavní průčelí o délce 140 metrů je rozvrženo do 29 okenních os, výška paláce je pak členěna do tří podlaží a horního polopatra.

   

V prvním patře se nacházel ohromný hlavní sál o výšce dvou a půl podlaží, pět slavnostních salonů, jídelna, hraběcí byt a kaple, na jejíž ochoz vedl přímý vstup z hraběcí ložnice. Druhé patro bylo určeno pro obytné místnosti ostatních členů hraběcí rodiny. Ve spodních podlažích sousedících se zahradou se nacházely dvě velké sala terreny a menší salony. V úrovni prvního patra se otvíraly velké prostory tzv. galerie a „sálu s výhledem“, kterými se procházelo do ohromné obrazárny. Základ galerie byl položen v letech 1661–1663, kdy byl hrabě Humprecht Jan Černín vyslancem v Benátkách a kdy koupil na 50 originálů předních i méně význačných malířů italské renesance, např. Raffaela, Giorgiona, Tiziana, Palmy Vecchia, Giambattisty Moroniho, Tintoretta, Paola Veronesepho, Jacopa Bassana, Karla Lotta, Josepha Heinze aj. Podle soupisu z roku 1710 bylo v Černínském paláci již 1300 obrazů a dalších uměleckých děl barokních mistrů.

Hrubá stavba byla dokončena na počátku roku 1673. Ta ovšem byla jenom první etapou budování. Při další, déle trvající a finančně nákladnější etapě byla bohatě plasticky zdobena průčelí a vnitřní prostory vybavovány dlažbami, dřevěnými podlahami, omítkami a štuky, portály, dveřmi, krby a kamny. Stěny se zdobily obklady a freskami a hotové místnosti byly posléze zařizovány nábytkem. Kromě Carattiho se na stavbě podíleli architekti Giovanni Battista Maderna a Giovanni Battista Alliprandi (Šternberský palác, Kaiserštejnský palác, Hrzánský palác aj.), malíř Domenico Egidio Rossi či Jan Blažej Santini Aichl (kostel sv. Františka na Křížovnickém nám.; epitaf hraběte Černína v chrámu sv. Víta aj.). V létě 1673 se Humprecht Jan Černín pochlubil stavbou svému příteli císaři Leopoldovi I., kterého dosud nehotovým palácem osobně prováděl. Dle ústního podání tradovaného v černínské rodině však císař palác označil za „velikou stodolu“. Jiní návštěvníci tuto architekturu ovšem posuzovali daleko příznivěji. Hrabě Humprecht Jan Černín zemřel roku 1682, aniž se dočkal dokončení svého milovaného veledíla.

V době smrti svého stavebníka byla stavba již velmi pokročilá a částečně také obývaná, mnohé významné prostory však dosud čekaly na dokončení. V roce 1717 zahájili dědici Humprechta Černína další etapu budování paláce podle plánů Františka Maxmiliána Kaňky (Vrtbovská zahrada, dostavba Klementina, přestavba Karolina, kostel sv. Klimenta v Klimentské, přestavba Faustova domu na Karlově nám. aj.), která trvala šest let. Byly dokončeny i štuky v jednotlivých vnitřních prostorách a ve velkém sále byly instalovány sochy Merkura, Androniky a Kupida od Matyáše Brauna (Sen sv. Luitgardy na Karlově mostě - nejkrásnější socha pražského baroka) a parádní pokoje vyzdobil freskami Václav Vavřinec Reiner (kostel sv. Františka na Křižovnickém nám., kostel sv. Jana Nepomuckého na Hradčanech). Byla také instalována mramorová kamna a krby. Při paláci vznikla zahrada s vydlážděným okolím. Stylová a estetická kritéria se od doby vzniku projektu výrazně proměnila, výzdoba paláce se proto nesla již zcela v duchu vrcholného baroka.

Hrabě František Josef Černín (1697–1733) stál v čele komerčního kolegia, jehož snahou bylo české země hospodářsky povznést. Palác byl na vrcholu slávy, ale Černínova finanční situace se postupně zhoršovala a posléze bylo nutné sáhnout k úsporným opatřením. Neodvratnou krizi rodového majetku pak přivodila jeho náhlá smrt Františka Josefa Černína 6. března 1733. O devět let později, kdy byla v Praze obklíčena francouzsko-bavorská posádka, byl Černínský palác obsazen dvěma pěchotními pluky a přeměněn v pevnost. Cennosti byly deponovány v suterénu, ve zdech paláce byly vylámány střílny, nábytek, který nebylo možno uskladnit, byl pálen na otevřených ohništích v pokojích. Okrasnou zahradou vedly zákopy. Škody způsobené v paláci byly nedozírné.

V roce 1745 byly opraveny některé fresky a výzdoba, při té příležitosti byl také dostavěn vchod do paláce formou krytého podjezdu. Byla znovu upravena i zahrada s nově vystavěnou oranžérií a sochou Herkula od Ignáce Platzera.

 

Posledním vlastníkem, který se paláce snažil využívat v souladu s původním určením, byl hrabě Prokop Vojtěch Černín z Chudenic (1726–1777). V celém svém lesku se palác zaskvěl naposledy roku 1791, kdy zde byly pořádány hostiny, plesy a koncerty při příležitosti korunovace Leopolda II.

Koncem 18. století Černínové přesídlili do Vídně a palác zůstal opuštěn. Od té doby byly jeho prostory využívány k nejrůznějším účelům: palác sloužil jako špitál a obydlí chudiny, byla zde továrna na karty a dokonce skladiště chmele. V letech 1796–1819  se v paláci nacházela obrazárna Společnosti vlasteneckých přátel umění, předchůdkyně dnešní Národní galerie. Roku 1851 byl palác i se zahradou prodán c. k. ženijnímu ředitelství v Praze a nedlouho poté započala jeho devastační přeměna na kasárna jezdeckého pluku podle projektu architekta Achille Wolfa. Byly vybourány všechny stropy nad přízemím a namísto tří podlaží byla do prostoru vložena podlaží čtyři, aby bylo dostatek místností pro ubytování mužstva. Velký sál byl zcela zlikvidován, zničeny všechny štukové stropy, klenba kaple, malby a vestavěny vojenské kuchyně, umývárny, ubikace a kanceláře. Také barokní zahrada zcela zničena a zavezena staveništním rumem a zeminou. Byly zde zřízeny stáje, ošetřovna pro nemocné koně a vozové kolny, ze zahradního pavilonu se stala kovárna, zbytek prostranství sloužil jako cvičiště. Tento stav trval až do roku 1920, kdy vojáci objekt opustili.

Naprostou zkázu paláce odvrátilo rozhodnutí první vlády samostatné Československé republiky z roku 1918 rekonstruovat „černínská kasárna“ jako sídlo ministerstva zahraničních věcí.

 

 

V architektonické soutěži na projektanta přestavby vypsané v roce 1924 zvítězil Pavel Janák, přední architekt, návrhář, teoretik a významný představitel kubismu v Evropě. Tento profesor a pozdější rektor VŠUP v Praze byl předním zastáncem modernistických koncepcí v české architektuře. K jeho pražským dílům patří Hlávkův most, palác Adria a rodinné domy na Ořechovce, podílel se také na obnově Míčovny na Pražském hradě či letohrádku Hvězda. Pod jeho vedením prošel areál Černínského paláce v letech 1928–1934  rekonstrukcí, při níž byly citlivě odstraněny předešlé stavební zásahy a vybudována samostatná moderní přístavba pro administrativní využití, pohledově zakrytá zelení a blokem sousedních domů. Tuto část budovy označují pracovníci ministerstva jako Janákovu přístavbu dodnes.

Během 2. světové války bylo v paláci sídlo K. von Neuratha, později R. Heydricha, říšských protektorů pro Čechy a Moravu, reprezentujícího vládu nacistické III. říše na našem území. Kancelář zde měl také státní tajemník K. H. Frank. Sklepy byly přebudovány na protiletecké kryty, střecha opatřena železobetonovým skeletem proti bombardování, přízemí obestavěno silnou železobetonovou zdí chránící východy z krytů a telefonní centrálu. Koncem války byla část Janákovy přístavby použita na lazaret.

V květnu 1945 byla v Černínském paláci obnovena činnost československého ministerstva zahraničních věcí. Opět byly prováděny potřebné vyklízecí práce a úpravy. Při vysypávání vynášeného písku a hlíny z krytů byl tehdy objeven svazek klíčů s čísly psanými gotickým písmem. Byly to ztracené klíče od komnaty, v níž jsou uloženy české korunovační klenoty.

Černínský palác, někdejší honosné sídlo císařského diplomata, slouží po více než třech stoletích znovu diplomacii jako hlavní sídlo Ministerstva zahraničních věcí ČR.

Masarykův byt

Ministerský byt v Černínském paláci byl zařízen během přestavby paláce ve 30. letech 20. století. Plně využíván byl však až prvním poválečným ministrem zahraničních věcí Janem Masarykem (1886–1948), synem prvního československého prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka. Jan Masaryk v letech 1919–1920 působil ve Washingtonu jako první československý diplomatický zástupce, od 1925 zastával úřad vyslance v Londýně, z nějž odstoupil v říjnu 1938 na protest proti přijetí Mnichovské dohody. Po obsazení Československa německou armádou se stal ministrem zahraničních věcí v exilové, tzv. londýnské vládě. Během zvyšujícího se tlaku stalinského Sovětského svazu na politiku zemí východní a střední Evropy po II. světové válce podporoval stanoviska prezidenta Beneše, a zřejmě kvůli tomu nepodal demisi při komunistickém převratu v únoru 1948. Než se však Jan Masaryk mohl ujmout ministerského úřadu v nové komunistické vládě, tragicky zahynul dne 10. 3. 1948 na nádvoří Černínského paláce. Okolnosti jeho smrti dodnes nejsou přesvědčivě objasněny.  

Slavnostní vstup

Impozantní vstupní prostor rozdělují dvě řady sloupů na tři stejně široké lodi. Uprostřed je umístěna originální barokní socha I. F. Platzera Herkules zabíjí lernskou hydru, původně vytvořená pro palácovou zahradu. Vstupní hale dominuje "scala reale" - „královské schodiště“, nově vybudované P. Janákem ve 30. letech. Nad schodištěm je jediná dochovaná barokní nástropní freska Souboj Titánů od V. V. Reinera z roku 1718, která byla kompletně restaurována v roce 2005.

Velký sál

Se svou rozlohou 472 m2 do výše 3 pater je Velký sál druhým největším sálem v Praze (po slavnostním sále Valdštejnského paláce). K jeho výzdobě dobovými freskami z finančních důvodů nikdy nedošlo. Roku 1791 se tu konal slavnostní koncert na oslavu korunovace Leopolda II. českým králem. 1. 7. 1991 zde byla na posledním zasedání rozpuštěna Varšavská smlouva, vojenské uskupení zemí tzv. východního bloku.