Jiří Pehe mne nabádá, abych se mírnil, nechal si své údajně neortodoxní názory na českou zahraniční politiku pro svého ministra a raději je nepouštěl na veřejnost (Právo 25. 6.). Asi ho zklamu.

Jedním z cílů současného vedení ministerstva zahraničí je právě otevřít debatu o některých otázkách, které se po letech veřejného nezájmu o českou zahraniční politiku usadily v určité části veřejného mínění do podoby nezpochybnitelných manter či ortodoxií.

Naše zahraniční politika netrpí přemírou veřejné debaty. Spíše se jí v konfrontaci se samozvanou ortodoxií a jejími vykladači ne vždy daří věci řádně vysvětlit. Samotný Peheho článek je příkladem posunů a dezinterpretací pozic, které jsem zaujal v nedávných vystoupeních k Václavu Havlovi, střední Evropě a diplomatické akademii. Nebudu proto ubírat plyn, jak radí autor, ale pokusím se přidat vysvětlení.

Aktuální politiku oživení českočínských vztahů jsem prý mohl vysvětlit čistě pragmaticky a neměl jsem se pouštět do teoretických konstrukcí, které se kriticky vymezují vůči politice Václava Havla. Pehe tím upadá do zažité české dichotomie, která nezná alternativu mezi principiální politikou spojenou výlučně s Havlem a ryzím pragmatismem ekonomických zájmů.

Nepřipouští si, že by mohla existovat rovněž principiální politika, která není havlovská. Co když si ale za základní princip zahraniční politiky zvolíme budovat porozumění a vzájemný respekt mezi národy? Jak se v tomto světle jeví Havlova opakovaná podpora politiky George Bushe mladšího a jeho opakovaná kritika současného prezidenta Obamy?

Současná zahraniční politika nečiní jednoduchý ústupek pragmatismu, jak se domnívá Pehe, nýbrž vychází z jiného pojetí lidských práv. V české disidentské tradici toto východisko zastupoval například Jiří Dienstbier a v politické praxi se k němu dlouhodobě hlásí část české sociální demokracie, k níž patří například Vladimír Špidla či Lubomír Zaorálek. Jsem přesvědčen, že se jedná se o pozici hodnou respektu, v lecčems se však bude lišit od pozic Václava Havla a v mnohém od názorů jeho epigonů.

Václav Havel nám beze sporu zanechal významné dědictví, zejména v podobě jedinečného osobního příkladu. Tomuto dědictví však neprospívá, pokud se Havlovo jméno používá jako kyj, jímž je třeba rozbíjet odlišná pojetí lidských práv, či jako štít maskující slovy o kontinuitě zahraniční politiky její myšlenkovou prázdnotu.

Pehe mi připisuje tvrzení, že visegrádská spolupráce je ve vleku polských ambicí, a proto je třeba se od ní odvrátit a orientovat se ke středoevropské spolupráci s Balkánem. Nikdy jsem nic takového neřekl, ani nenapsal.

Přínos Visegrádu v řadě oblastí středoevropské spolupráce i český zájem na jeho udržení jsou nesporné. Ať už se jedná o setkávání a koordinaci čtyř států na nejrůznějších úrovních, Mezinárodní visegrádský fond, propojování energetických sítí či bezpečnostní spolupráci.

Na druhou stranu vláda si klade za cíl dovést vztahy s Rakouskem do podobné kvality, jako máme s visegrádskými partnery, aniž bychom dnes měli reálnou naději na rozšíření visegradské spolupráce o další státy. Nejde tedy o opouštění osvědčeného formátu, nýbrž naopak o pokus zopakovat alespoň některé úspěchy visegradské spolupráce ve vztazích s Rakouskem a některými dalšími státy.

Zatímco první výtka vychází z normativního sporu a druhá z nedorozumění, výtka ke sporu o diplomatickou akademii se blíží argumentačnímu faulu.

Z veřejně dostupných vyjádření vyplývá, že ministerstvo zahraničí podmínilo jakoukoliv spolupráci s Cyrilem Svobodou tím, že přestane používat zavedený název jednoho z odborů ministerstva zahraničí pro své soukromé podnikání.

Rovněž z nich vyplývá, že jsem byl pouze jedním z několika poslů této zprávy a že veřejný spor o celé věci spustil Cyril Svoboda, když mne v Lidových novinách nařkl z obchodování s funkcemi.

Očekával bych, že Pehe ocení, že ministerstvo zahraničí má v této věci snahu hájit veřejný zájem, který byl dlouhá léta zanedbáván. Místo toho mi vyčítá, že jako pouhý náměstek „mistruji“ bývalého ministra zahraničí, neboť s ním údajně mám jakési nevyřízené účty!

Nechápu, jakým myšlenkovým pochodem a s jakými zdroji došel Pehe k takovému závěru, ani proč mi připisuje pochybné motivy. Od seriózního komentátora, jakým Pehe jistě je, bych podobný argument nečekal.

***
Havlovu dědictví neprospívá, pokud se jeho jméno používá jako kyj nebo maskovací štít.

Jiří Pehe si nepřipouští, že by mohla existovat rovněž principiální politika, která není havlovská.